Ráda bych Vám přiblížila běžné činnosti našich životů... Takový společný nákup s autistou si užijete i Vy aneb když autista něco chce, najde způsob jak toho docílit :)
Již na základní škole jsme se učili, že k životu potřebujeme mimo jiné i stravu a tekutiny. Dnes bych se zaměřila na nákup potravin.
Jedná se o rutinu, přeci nakoupit umí i malé dítě školou povinné. Nic na tom není. Být právnička zavelím "námitka". Dobrá formuluji jinak. Každé malé dítě školou povinné bez handicapu. "Opět námitka." Ještě upřesním , i kdyby s handicapem, tak komunikativní.
Náš syn je nemluvící autista, tedy používá převážně jen neverbální komunikaci, kterou si musel tvrdým tréninkem osvojit. A je u něj zjevná, zhruba tři měsíce zpětně, echolálie (opakování slov bez porozumění jejich významu).
V praxi to znamená, že dokáže zopakovat větu holou, aniž by ji rozuměl.
A s takovou se jde nakupovat, třikrát hurá.
Většinou nákupy probíhají relativně poklidně. To že běhá mezi regály, schovává se za chladícím boxem, ťuká na sklo při výběru uzenin, hází do košíku věci co má rád. To vše a mnohé jiné je v očích spoluobčanů relevantní, to přeci malé děti dělají.
Kámen úrazu je, pokud nevyhovím jeho přání a nechci zakoupit určité zboží. Jeho oblíbené pečivo zapečené s párkem a sýrem, které není zrovna kulinářský zázrak a cena je "pouhých" 15 kaček. A tady je bod zlomu. Postavit si hlavu umí každé dítě, to jejich: "A chci a chci a chci!" Prásknout s sebou o podlahu a ztropit mamce scénu. Je nic proti postavení si hlavy autisty.
Náš Pepča se v této situaci schová pod koše s pečivem. Uvelebí se do tureckého sedu a pozoruje, jak se ho snažím vytáhnout. Bohužel na něj nedosáhnu a končí to tím, že padnu na všechny čtyři a snažím se podlézt pod koše s pečivem a zachytit jej. Jenže mi chybí jeho mrštnost. Když už se konečně dostanu do míst, kde jsem viděla syna naposledy, tak už tam dávno není. Potící se jak dveře od chléva se soukám nazpět. A kde nevidím Pepču? No jistě, zpět v tureckém sedu pod koši s pečivem.
Tento scénář trvá i několik desítek minut. Zhruba po půl hodině to vzdávám, projdu obchodem, přidám do košíku další zboží ze seznamu a vracím se zpět k pečivu. Stává se velmi často že načapu Pepíka, jak vhazuje jeho oblíbené pečivo jiným zákazníkům do košíků. Zřejmě doufá v to, máma to koupit nechce, tak to koupí někdo jiný.
Reakce zákazníků jsou různé, některé rozpačité, jiné vzteklé i shovívavé. Tím, že již sáhl na pečivo, tak jej musím koupit, přeci nebudu vracet zpět něco co jiný již několikrát osahal, nedejbože ukousl špičku párku.
Ve finále Pepík opět vyhrál, a náš běžný nákup se natáhl na hodinu půl z plánované dvacetiminutovky :)
Až najdete ve svém nákupním košíku zboží co jste nekupovali, nevěšte hlavu. Prostě to chtěl nějaký klouček :)
Pajuš
