Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila........... Dnes na téma: Nevidím znamená neslyším.......
Už jsou to tři roky, co jsem pojala podezření, že není něco se synkem v pořádku. Tři roky, které byly ve víru velkých změn. Úžasné a zároveň bolestné tři roky.
Někdo za celý svůj život nerozpozná smysl svého života, ani zda jeho přátelé jsou opravdu přátelé, honí se za vidinou hmotných statků a teprve na sklonku života si uvědomí, že vlastně o vše přišel.
Spadnout na dno bylo to nejlepší co mě mohlo potkat. Znovu si vybudovat sebevědomí, zázemí, upevnit vazby nejen přátelské, ale i rodinné, prozřít a rozpoznat opravdové přátelé, na které se mohu obrátit. Díky postižení mého synka, jsem se stala lepším člověkem, alespoň v to doufám....
Z počátku jsem myslela, že můj život skončil, ale opak je pravdou. Otevřely se mi nové obzory. Postupem času jsem našla s pomocí různých organizací, lékařů nebo rodičů v podobné životni situaci, zlatou střední cestu. Stanovila jsem si malé cíle, krůček za krůčkem a dnes mohu hrdě vykřičet do světa: "Jde to, jen se musí chtít!"
Smíření s tím, že synek nebude mluvit, byla jedna z cest, jak se vyrovnat sama se sebou a pak teprve jsem mohla začít s čistým stolem. Dnes již používáme zhruba 10 - 15 slov. Nejoblíbenější slovo je "MÁMA", ale nedivte se mi, čekala jsem na toto slůvko skoro pět let ;)
Běžně používáme neverbální komunikaci, především gestikulaci. Gesta se stala naší součástí. Dokonce jsou některá gesta až úsměvná.
Jen aby jste měli představu, vysvětlím vám pár gest, která používáme:
?1) zvednutá dlaň do výše očí a zakrytý výhled.
Nevidím tě mámo, takže tě neslyším a proto to co chceš neudělám.
2) dlaň zakrývající má ústa
Nemluv mámo, stejně tě neposlouchám.
3) překřížené paže zhruba ve výši pupíku s rozmachem (zřejmě okoukal při fotbalových zápasech od sudích)
?Dost, stačí, už ani jednu lžičku i kdyby to bylo "za prababičku z padesátého osmého kolene"
4) nejnovější gesto zakrývání všech odhalených částí těla
Mámo, já se stydím a odpochoduje se zkříženými nohami a zakrytými intimními místy na toaletu. Není tomu dlouho, kdy věčně poletoval po bytě pouze v tričku. Dnes již oblečen a ještě s bačkůrkami, prostě vzorňák.
?Poslední dobou také hrajeme hru Sochy. Kdy nás Pepča naaranžuje do různých poloh. Vytváří různé scény samostatných soch či sousoší. Fascinuje mě co dokáže vytvořit v té své hlavince.
Takže ano, komunikujeme. Svým způsobem, jinak, ale komunikujeme. A baví nás to :) Hodně se nasmějeme a je nám jedno, že nezaujatí kolemjdoucí na nás pohlížejí jako na blázny. Hlavně, že si rozumíme.
Dobrou noc a zas někdy příště. Pajuš
