Kolo jménem Pionýr

Letní povídka ........................................................................................

Je už to dobrých pět a dvacet let zpět, možná déle, kdy jsem dostala své první kolo, které bylo jen a jen moje. Netuším zda ho měl ještě někdo přede mnou, ale hlavní bylo že nebylo poděděné po mé starší sestře, prostě moje první kolo. Kolo jménem Pionýr Československé výroby od firmy Velamos. Pardon závodu Velamos. 

Bylo světle modré s chromovanými rámy, koženým sedlem, s třemi převody, přední špalíkovou brzdou a zadní protišlapací.

Kolo, já mám kolo, to bylo radosti na starém Bělidle. A jak taťka věděl, že chci modré? Mám modré kolo a jsem hrozně šťastná.

Prázdniny se kvapem blížily a já chtěla vyrazit se svou kamarádkou na kolo. Přiznávám, přistihli jste mě, chtěla jsem se pochlubit jaké mám krásné nové kolo.

A patřičně jsem se také oblékla. Modré trenýrky ze cvičebního úboru a bílé tričko s krátkými rukávy. Jenže jsem byla děvče nerozvážné a tak místo pevné boty jsem si vzala své první botky na podpatku. No zkrátka své první dívčí botky černé barvy se vzorem bílé hvězdičky na malé kačence. Prostě kost, co Vám budu vyprávět, radost pohledět. :)) 

A takto vymóděná jsem vyrazila ke kamarádce, která bydlela zhruba tři čtvrtě kilometru pod námi. Asfaltová cesta třetí třídy, variace na "Padesát odstínů šedi po Česku" a ještě k tomu šupem dolů.

Naskočila jsem na kolo a už si to svištím. Je krásně, sluníčko už dává najevo, že přichází léto. V tom jsem najela na výmol, díky kterému mi spadl řetěz. Přední brzdy se zablokovaly a já horentně přemýšlela co budu dělat. Představila jsem si jak se kopec víc a víc svažuje dolů a vybavila si značku na kraji lesa oznamující "Pozor 4x hadi na silnici".

V tom přišel spásný nápad. Vyskočím z kola! Ale kam? Do travnatého příkopu lemující silnici určitě ne, protože bych si mohla zlomit nohu. Přeci jen je to nerovný terén. S myšlenkou na strávené prázdniny se sádrou jsem sáhla po druhé variantě. Vyskočím na silnici. A taky že jo, přehodila jsem jednu nohu a už letím. Brzdná dráha byla překvapivě jen pouhé tři metry. Celá bolavá zjišťuji jestli jsem celá. Silniční lišej táhnoucí se přes celé pravé stehno, pravý bok k pravému předloktí naznačoval, že jsem to celkem přežila bez úhony. Kulhajíc k domovu opírající se o nové kolo, kdy každý pohyb bolel jako tisíc čertů bylo nekonečné.

Když už jsem se konečně dobelhala domů, překlenula i těch pár schodů, slzičky na krajíčku, tak se ve dveřích objevil taťka. Jeden pohled na mě a jeho obličej zbrunátněl, příval protichůdných emocí hrálo svou roli. V tom promluvil: "Pane bože co jsi dělala?" Tichoučce jsem hlesla: "Vyskočila z kola." A rozbrečela se. "Jdi mi z očí, nebo ti snad ještě jednu přidám." A zabouchl dveře. Celá opařená jsem pozorovala v zrcadle na stěně, jak mi roste z pod ofinky boule. Zatím co taťka počítal ne do deseti, ani do dvaceti, ale rovnou do padesáti aby se uklidnil. Vzal mě do koupelny a začal ošetřovat rány. Nakukovala jsem mu přes ruku abych zjistila jak moc jsem sedřená. "Krvavá Mary" by mi mohla závidět :)) 

Uložil mě do obýváku k televizi. Jo k televizi, to bylo něco, tam jsme běžně nemohly a dal mi na mou obrovitánskou bouli studený obklad. Povídá: "Musím do práce ty trdlo, za chvilku dorazí mamka." Vlepil hubana do vlasů a už ho vidím jak mizí ve dveřích.

Zřejmě jsem si na chviličku zdřímla. Probouzí mě ustaraný hlas mamky. "Holka moje nešťastná co jsi to prováděla?" Vyprávěla jsem jí co se mi přihodilo. Mamča zmizela do kuchyně a přináší mi tác se svačinkou, studený jablečný džus s mojí oblíbenou sušenkou Vlnky.

Na druhý den se sjela celá rodina, měla jsem totiž svátek a byla jsem středem pozornosti. Znovu a znovu jsem vyprávěla jak se mi to stalo. Přisedl si děda a dával mi radu do života. "Děvče, děvče, ne vždy je dobré dlouze přemýšlet nad vyřešením problému. První řešení bývá z pravidla to správné. Kdyby jsi skočila do příkopu, tak by jsi se tak nepotloukla.

Dodnes mám bílé fleky na kůži z mé první cesty na kole jménem Pionýr.

Pajuš