"Já jsem postižený! Ne, já jsem postižený!"

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila...... Dnes na téma: Honba za parkovacím místem.

Včera večer mi přišel mailem vtípek. Nejprve mě rozesmál, ale postupem času převládal pocit zadostiučinění. Přeci všechno neschováme za nálepku "postižený". Není to o invaliditě, ale o přístupu. 

Holohlavý chlapík s dřevěnou nohou byl pozván na maškarní ples. Nevěděl, co si má obléci, tak napsal do půjčovny, aby mu poradili a vypomohli.
Zakrátko mu došel balík s krátkým vysvětlením:
"Vážený pane, přibalili jsme vám pirátský oblek plus tečkovaný šátek na hlavu, s vaší dřevěnou nohou budete vypadat přesně jako pirát."
Toto chlapíka urazilo a hned jim odepsal, že prý takováto výbava jenom zvýrazní jeho invaliditu a postih. Půjčovna mu tedy poslala další balík s dopisem:
"Vážený pane, omlouváme se za naši zásilku a přikládáme vám háv mnicha. Róba vám zakryje dřevěnou nohu a vaše holá hlava bude vypadat přesně jak ji mají mniši."
Toto ho ale rozčertí ještě víc, načež jim odepíše, že prý takováto výbava odvede pozornost od jeho dřevěné nohy na jeho plešatou hlavu! Za pár dní mu přijde menší balík, ve kterém je pouze čokoládová poleva, drcené oříšky a dopis:
"Vážený pane, omlouváme se, že jsme v obou případech nedostatečně odhadli vaše přání. Zasíláme vám jako náhradu čokoládovou polevu, kterou si po ohřátí nalijte na vaši plešatou hlavu a posypte drcenými oříšky. Tu dřevěnou nohu si strčte do "zádele" a budete vypadat jako čokoládový nanuk."

Můžete být empatický, vstřícný, ale když s prominutím narazíte na vola, nedá se s tím nic dělat, než-li mávnout rukou a jít dál. Což mě inspirovalo k dnešnímu článku. 

Paní Unavená krouží kolem parkoviště, již potřetí. Po dvou nocích beze spánku, kdy svítil měsíc jako rybí oko a její maličký synek opět ne a ne zavřít víčka a na chvilenku si zdřímnout, marně hledá místo k zaparkování. Doma ani kůrka chleba. Ruku v ruce s přáteli Vyčerpání a Nervozitou stále krouží.

Nakonec přibrzdí u míst s označením invalidního vozíku, vystoupí a letmo přelítne přední skla zaparkovaných vozů, zda mají povolení pro parkování na vyznačených místech.

V tom jedno auto odjíždí a než se stihne paní Unavená vrátit do vozu, vletí na volné místo jako drak polorozpadlá škodovka bez povolení. Vyskočí dva chlapíci, evidentně na první pohled bez handicapu a už si to rázují k nákupnímu centru.

Při představě dalšího kroužení kolem parkoviště se poprvé odhodlala "zabojovat" o své místo pro parkování. S platným povolením, pečlivě vystaveným a nalepeným za předním sklem, zastavila dvojici mužů. A velmi zdvořile se zeptala, zda mají povolení ke stání na místech pro invalidy.

Jeden z mužů zbrunátněl a vyrazil směrem k paní Unavené. A spustil:
"Paninko, jasně že mám povolení" a otevírá polorozpadlou škodovku, šátrá v šupleti a s rudým obličejem vyráží "do útoku" přímo ke mě. Couvla jsem o pár kroků vzad. Nečekala jsem takovou reakci a tiše odvětila: "Nezlobte se, ale neměl jste povolenku vystavenou....." V tom mi skočil do řeči... "Co si jako myslíš krávo blbá, fízluj si někde jinde! Dej si bacha, abych ti nezmaloval ten tvůj ksicht"....

Paní Unavená couvla ještě o pár kroků vzad. Nechápajíc jak někdo může reagovat na "nevinnou" otázku s takovou agresí. Sedla do auta a odjela do jiného obchodu.

Bezohlednost, řekla bych i nenávist, ztráta empatie, sobectví. Setkáváme se s tím denně. Ať z pozice zdravý vs. invalidní, například v článku "Vozíčkářům se nemá ustupovat" od blogerky Věry Schmidové nebo  invalidní vs. invalidní, důchodový věk vs. mládí. 

Národe, potřebuješ se "uzdravit".
 

Pajuš