Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila.... Dnes na téma... Den zúčtování, alias "Tak Ty, Ty ten úkol neuvidíš!"
Obyčejná denní záležitost, domácí úkol. Dvě slova, která znamenají pětiminutovku nebo tříhodinovou estrádu nečekaných posloupností, které mohou končit i neplánovanou procházkou v dešti, větru a především pod plachetkou noci s baterkou v ruce.
Zdravím Vás, po několika měsících jsem opět našla chvilku času hrábnout do klávesnice a to z jiného důvodu než-li pracovního. Každodenní kolotoč se točí, dny letí, povinnosti narůstají, jen ty domácí úkoly zůstávají.
Dnešní úkol Pepík hlásil už v družině, s tím nikdy nebyl problém. Po příchodu domů proběhla klasika, boty dolů, bunda pověsit, školní tašku zahodit :) Úkol, úkol vytáhnout. Pracovní list velikosti A4, kde 4/5 archu je pokryto obrázkem se zimní tématikou. Usmívající se sněhulák a dvojice chlapců užívajících si zimních radovánek na sáňkách. V poslední pětině pracovního listu, dva řádky sněhových vloček.
S chutí se Pepík vrhl na úkol, obkreslujíc sněhové vločky, ke konci řádku se pozastavil a zpozorněl, při mém komentáři, že dnes musí i vybarvit obrázek, si zhluboka povzdychl, pokrčil rameny a pokračoval v zadání. Po dvaceti minutách pečlivého vybarvování červeného hrnce na sněhulákově hlavě, tříbarevného ptáčka poletujícího nad hlavou, se mi ho zželelo. Vyhlásila jsem malý odpočinek, během kterého jsem skočila do obchodu pro drobnosti k přípravě večeře. Po návratu jsem se ho ptala, kde má úkol, že by jsme pokračovali. Na což odpověděl svou pepéštinou:
"Něco, něco, něco, něco, koš, něco, něco, něco, ble."
Nedávala jsem pozor při vybalovaní nákupu a poslala Pepíka do koupelny, že se půjdeme vykoupat.
V tom jsem se pro změnu pozastavila já a rovnala si myšlenky, co to vlastně řekl?... Zaslechla jsem slovo koš?
"Pepí? Ty jsi vyhodil úkol do koše?"
"Jo!"
"Pepí a proč?"
Následoval sled pepéštiny a nesrozumitelných slovních tvarů jako vysvětlení. A opravdu, v koši ležel zmačkany arch papíru.Vytáhla jsem úkol z koše a šla jsem za Pepčou do koupelny, aby mi vysvětlil co je na úkolu špatně a proč ho tedy vyhodil. Začal se chechtat na celé kolo a mezi smíchem jsem zaslechla:
"Sorry mámo". .
Přispěchala a jsem s tím, že se přeci úkol nevyhazuje, když v tom pokračoval:
"Hasta la vista, baby!"
Namířil na mě sprchu a pustil ledovou vodu, před kterou jsem se snažila uniknout po krátkém zaváhání, než mi docvaklo, co se chystá udělat. Celá mokrá se zmačkaným domácím úkolem v ruce s úžasem jako nevěřící Tomáš jsem lapala po dechu a nevěděla zda se mám smát nebo se hroutit.
Po koupeli jsem Pepču usadila v obýváku u stolu a sic zmačkaný, ale stále domácí úkol, ho donutila dokončit. Zbývalo domalovat jen tepláky oběma chlapcům sedícím na sáňkách.
Potřebovala jsem ještě na chvilku se vzdálit a vyzvednout manžela a tak jsem ho nechala se sourozenci a na patnát minut odjela.
Po návratu jsem se opět ptala po úkolu a bylo mi odpovězeno:
"Úkol není."
"Jak není? Kde máš úkol?"
"Úkol je dole, úkol není."
"Kde dole?"
Nedocházelo mi co se odehrálo. Bylo mi vysvětleno, že úkol odletěl oknem. Tou malou škvírkou ventilace. Přeci vyhodit jeden arch papíru není žádný problém.
Protože: "Mámo, Ty, Ty ten úkol neuvidíš!"
A tak jsem vyrazila pod plachetkou noci s baterkou v ruce hledat domácí úkol, který si prošel košem, sprchou a ještě se krásně proletěl po okolí. V dešti a větru zůstal nenalezen.
