A jak vlastně učit autistu? - Díl VI.

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila...... Dnes na téma: Režisér? A proč ne! Díl šestý - prkna co znamenají svět. 

Ač jsem se v minulém díle zmiňovala, že již je to díl poslední, nedalo mi to. Vypluly na světlo další vzpomínky :))  Též dotaz blogerky Dáši S. mě k tomuto pokračování motivoval :)) A za to ji děkuji.

Život s autistou často přináší nečekané situace. A "nebohý" kolemjdoucí musí mít pocit, že jsme blázni. No uznejte sami, ležící dítě na trávníku s dlaněmi na očích a vedle něj i jeho matka v úplně stejné poloze jako její syn. A tuto scénku natáčí na mobil věrná kopie matky, jen o čtvrt století mladší :)))

Takzvaná hra "na stíny". Jde o to, věrně kopírovat syna. Dělat přesně to co on. Kdykoliv a kdekoliv. Mám vyzkoušeno, že v jiném prostředí, než-li doma, má tato "hra" větší efekt. Nejen že je to zábava, ale nepřímo donutíte dítě k pozornosti. Sleduje, zda opravdu děláte to co on. A časem vám dá příležitost k opačnému pořadí. Kdy synek začne napodobovat vás. A to je přesně to, čeho jsem chtěla docílit. 

Prakticky jsem si připravila Pepču na situace, kdy záměrně bude napodobovat mé "pohyby", za přispění komentářů, co právě prožíváme.  S pomocí starších dětí v roli kameramanů. 

Přišla jsem na tuto možnost učení náhodou. Kdy jedno sobotní ráno běžela v televizi oblíbená pohádka Pepči. A on zády k televizoru s přesností osmdesáti procent napodoboval děj v pohádce. Doprovázel i svou "japonštinou" dialogy kreslených postaviček.

A tak jsem využila nového poznatku a začali jsme hodně natáčet. S dcerkou jsme nachystaly úkol. Ona jako hlavní kameraman a já v roli režiséra a herce v jedné osobě. Připravený úkol Pepčovi přehrály a ono to fakt fungovalo. Pepík s přehledem splnil přesně to co viděl do puntíku.

Je hrozně fajn, když něco funguje. A velice obdivuji svou dcerku, že má chuť pomáhat s Pepíkem. Ve svých deseti letech je velmi empatická. Nedávno jsem ji přistihla při situaci, kdy se Pepčovi vybil mobil a on ohrnul pusu do podkovy a nasadil smutný obličej. A ona si k němu sedla a povídá: "Jsi smutný". Bylo to úžasné, kdy desetileté děvčátko vysvětluje svému bráškovy jeho pocity. Cítila jsem hrdost a naději, že  společně jako rodina to zvládneme.

Pajuš