Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila .... Dnes na téma preventivní prohlídka.
Každý z nás musí občas na preventivní prohlídku. Výmluvy typu: "Nemám čas, vysedávat u doktora." Nám u študovaných spoluobčanů, s tituly před i za, neprojde...
A tak došlo i na mě. To víte, změna zaměstnání s sebou přináší povinnou vstupní prohlídku. Byla jsem dohnána navštívit svého obvoďáka, aniž by mě tuhle píchlo nebo támhle bolelo. S prosbou o výpis z karty se má finanční hotovost v peněžence ještě více zúžila, že zbylo tak akorát na kávu z automatu. Jen co jsem koukla do karty, mrkaly na mě písmenka, která by si mohla podat ruku s "červeným psem". Jediné pravdivé snad bylo bydliště, jinak ostatní údaje byly zavádějící.
To už na mě volá i sestřička, že bych se měla dostavit na preventivní prohlídku, s tím souvisí odběry nejvzácnější tekutiny na světě.
Ale takové obyčejné odběry krve se mohou v mém případě natáhnout i na tři dny :) Ptáte se proč? Vždyť to zabere jen chvilenku času...
Tím, že jsou prázdniny a většina lidí se rozhodla dovolenkovat, tak i má rodina nechtěla zůstat pozadu. Jelikož jsem v práci nová a ještě mi nevznikl nárok na dovolenou, upravila jsem si pracovní dobu jen na večerní časy. Díky bohu za klouzavou pracovní dobu. Manžel jede dvanáctky, též kvůli dovolenkám a rodiče plánovali čtrnáctidenní cestu někde na jihu Čech. Starší děti tradičně odjely na tábor na Pardubicko a já zůstala doma sama s Pepíkem dokud se manžel nevrátí z práce a nevyměníme si "službu".
Plán byl jasný, ráno vstanu, obléknu Pepču a vyrazíme do laborky na odběry. Ale které ráno to bude je věc nejistá.
První den se Pepčovi stýskalo po sourozencích, úžasně nás překvapil, jak procítil ty "správné" emoce, při odjezdu dětí. Smutek s pláčem a snahou vytáhnout bráchu se ségrou z autobusu, je obrovský pokrok. Jelikož sociální cítění u dětí s autismem je velice nízké a musí nejprve "okoukat" projevy ostatních a spojit si to s tím co cítí a tím co vidí a poté pocit pojmenovat. Proto byl po zbytek dne jako z divokých vajec. Kdyby jenom ve dne, ale i noci. Usnul teprve kolem čtvrté ranní. No uznejte sami, být do čtyř vzhůru, další hodinu koukat do zdi a jít "ráno" na odběry? To by to pěkně dopadlo.
Druhý den byl skoro přes kopírák. Až na jednu maličkost, tentokrát Pepík usnul deset minut před pátou ranní. Vydržet druhou noc beze spánku, tedy pokud nepočítám dvě a půl hodinky zaslouženého odpočinku, dokud se zase neprobudit "energetický balík", je dosti náročné. Proto jsem se v noci snažila zabavit vším možným. Mohla bych upéct bábovku, proběhlo mi hlavou a tak jsem si připravila ingredience, vyšlehala ručně bílek a ejhle nemám cukr krupici. Nezbylo mi než to odložit na "ráno" až se otevřou brány obchodů. Ono ve tři ráno klepat u sousedky, jestli nemá náhodou dvacet deka cukru, by bylo asi nevhodné :))
Teprve třetí den Pepík usnul kolem jedenácté v noci, jenže to už jsem byla natolik vyšťavená, že jsem pro změnu nemohla zabrat ani za boha. Kolem jedné ranní se nade mnou slitovali a dopřáli mi pět hodin spánku.
Tak dneska by to šlo, co říkáte :) A taky že jo. Pro změnu nejde Pepču probudit a tak jsem mu dopřála ještě dvě hodinky spánku. Zatím jsem vyprala pračku, pověsila prádlo, vyklidila myčku, prolítla zprávy. Jen kávička mi chyběla, ale měla jsem stále na mysli, že dnes jdu na odběry, takže ji musím oželet, kdo ví kdy se zase normálně vyspím ;)
Pepík po probuzení ani neprotestoval,oblékla jsem ho během chvilky a už jsme jeli ve výtahu směr nemocnice. Vybrala jsem poctivě cestu, kde nebude na dohled jediné hřiště. Sice byla o kilometr delší, ale nebudu riskovat další zdržení. Dostat synka z hřiště může také trvat několik desítek minut. Úspěšně jsme doputovali do nemocnice a já se v duchu strachovala zda Pepík přečká dobu mého odběru, aniž by zbořil laboratoř.
Dopadlo to výborně, odběr mám zdárně za s sebou. Odměnila jsem se vajíčkovým chlebíčkem v nemocničním bistru. Teď už jen ta prohlídka... ale kdy bude a zda se podaří ji absolvovat bude zřejmě na další článek.
Přeji pěkného dne a zas někdy Pajuš.
