Nikdo s ní nikam nechtěl jít. Prej furt žvaní. Bylo mi jí líto, tak jsem ji vzala sebou. Do lesa. Na houby.
„Nekřič, jsme v lese.“
„A ploč nesmím kšičet?“
„Protože vyplašíš zvířátka.“
„A ploč je vyplaším?“
„Protože řveš a tím je plašíš!“
….. nepatrná chvilka ticha.
„Tetooo, ploč sou v lese houby?“
„Protože nejsou na náměstí.“ ….. odpovídám přiblble.
„A ploč nejsou na náměstí?“ ….. na přiblblou odpověď, blbá otázka.
„Protože rostou v lese. Teda na náměstí můžou bejt taky, ale tam se jen prodávaj'.“
„A ploč se tam plodávaj?“
„Protože některý lidi si je radši koupěj.“
„A ploč si je koupěj?“
„Protože jsou líný chodit do lesa.“
„A ploč sou líný?“
„Prostě jsou líný a ty už mlč a hledej houby!!!“ ….. vypouštím páru.
„Tetooo, našla sem houbuuu!!!“
„Ukaž??? Ta je jedovatá, na tu ani nesahej.“ ….. snad už bude klid.
„Jak jedovatá?“
„Hodně.“
„Jak hodně?“
„Tak, že kdybys ji snědla, umřeš.“ ….. snaha se soustředit na lesní porost začíná brát za svý.
„A dybych ji nesnědla, tak budu žít?“
„Jo.“
„A dybys ji snědla Ty?“
„Tak umřu taky.“
„A máma?“
„Taky by umřela.“
„A táta?“
„Taky by umřel!!!“
„A babička?“
„Všichni, kdo by ji snědli, by umřeli!!!!!“ ….. zvyšuju hlas.
„A co děda? Taky by umžel?“
„Sakra, Lucko, když říkám, že všichni, tak všichni!!!!! ….. I děda!!!!!“ ….. začínám pěnit, ale držím se.
„Ale děda je hodnej.“ ….. smutně konstatuje Lucka.
„Nooo, ale to neznamená, že je nesmrtelnej.“ …... rezignuju.
„Tetooo a Ty seš nesmltelná?“
„Ne, ale mám svatozář nad hlavou, že se s Tebou ještě bavím.“ ….. v duchu si nadávám, že jsem si tu holku vzala sebou do lesa.
„A tetooo, co to je ta svatozáž?“
„To je takový kolečko nad hlavou.“ ….. plácám z těch jejích blbejch otázek.
„A Ty ho máš, jooo?“
„Jo, mám. Jinej by Tě už zabil.“
„A ploč?“
„Prostě proto ….. jsi užvaněná malá holka a ani v lese neumíš bejt ticho!!!“
Chvilka dětskýho přemejšlení.
A tetooo ….. Tys nebyla malá holka???“
Teď se pro změnu zamyslím já …..
Popadnu ji za ruku a vleču k autu.
Kašlu na krásný odpoledne. Kašlu na to, jak jsem se těšila na les. Kašlu na pokoru, kterou vždycky v zeleni cítím. Kašlu na šumění stromů a absenci lidí. Kašlu na klídek a pohodu. Na srovnání myšlenek. Na vyhlídku koše plnýho hřibů. Kašlu na křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les .....
Těším se domů. Vyndám špunt, pustím si cvrlikání ptactva v kompu a normálně se vožeru.
Jen se modlím, abych ségře tu holku vrátila živou …..
