se protetické „fuck“ proplétá celým dějem, svítí všudypřítomně jako křemínky, co po cestě v temném lese házeli na zem Jeníček s Mařenkou, aby zase našli cestu domů. Pokud jste milovníky humoru s odstínem černé, pokud oceníte surrealistické pohrávání si s jazykem a pokud rádi balancujete na hranici absurdity, potom Vás tento film zajisté osloví.
Bruggy jsou obsaženy nejen v názvu díla, Bruggy jsou i hlavním, tak trochu týmovým hrdinou. Sestávají se z řetězů nejrůznějších momentek, tvořeny gotickými kostely, průčelím starých budov, kamennou dlažbou pocukrovanou bílými vločkami, jež má podtrhnout adventní čas. Dýchne na nás duch dávných dob. Město protkané sítí vodních kanálů připomene Benátky. Středověk zde neskončil, středověk trvá…
Některé scény připomínají Komenského Labyrint světa a lusthaus srdce. Lidé v maskách neúnavně tančí a kolem se prochází Smrt. Pouze Poutníci jsou v tomto případě dva. A hodně odlišní. Každý z nich má nasazeny jiné brýle, jiný způsob vnímání světa. I gangsteři jsou v neposlední řadě především lidmi. Mají emoce, svědomí, strach… Jeden z nich se nechává unášet náladou města, zamiluje si ho. Druhý, pronásledovaný nedávnou minulostí s nasládlou pachutí nevinně prolité krve, přemýšlí o definitivním řešení.
Prostitutky, trpaslík, válka mezi černými a bílými, drogy, jejich dealeři, zloději, vyberte si, co Vás napadne. Scénář nás vede klikatými uličkami režisérových představ. Za každým rohem objevíme nečekané. Ale přes záplavu vulgarismů, jež neruší, přes prostřílená těla a sníh zbarvený do červena, se nabízí možnost vnímat snímek jako poetický útvar se skrytými moudry. Například, jak důležité jsou besídky, co je to očistec a poslední soud. A jak nadčasové jsou obrazy Petera Breughela. Ale především a hlavně tu jde o čest a čest, to je přece otázka života a smrti.
A možná se při čtení závěrečných titulků zasníte a zatoužíte Bruggy navštívit, abyste se s jejich atmosférou seznámili po svém… A pokud ta chvíle nastane, nezapomeňte přitom prosím na besídky v zahradách královny Astrid…
