Sebrala jsem ho z ulice, kde pravidelně sedával uprostřed silnice se svou mourovatou sestrou a nevědomě čekali na smrt. Mohlo mi to ledacos napovědět o jeho povaze, ale nebrala jsem tyto signály vážně.
Koťata se zabydlela v bývalé prádelně a později na půdě, byla plachá a nenávistná. Potud bylo všechno v pořádku. Až do doby, kdy jsme se odstěhovali…
Ze začátku zůstávaly doma, později jsme je vypustili ven s naivní nadějí, že budou chodit po lesích a loukách, co se táhly až za obzor. Jenže kočky to vnímaly jinak, nejzajímavější byla silnice, po které se v nepravidelných intervalech řítila auta z vedlejší vesnice na kopci. První obětí byla tříbarevná, májová Kočička a dalšími se v jiném slova smyslu staly všechny ostatní, protože dostaly domácí vězení.
Každá z nich se s novou situací vyrovnávala jinak. Některé rezignovaly a ztloustly. Časem jsme spravili plot a opatřili ho elektrickým kočičím ohradníkem, což většinu smečky uspokojilo. Výjimkou byl Kocour a zmiňovaný Kocourek. Oba se rozhodli zemřít. Zvolili podobnou metodu a to neprůchodnost močových cest. Kocour skončil na veterině, přestál operaci a nyní chodí na dvůr a tváří se spokojeně. Kocourek strávil ve stejném ústavu týden s tím, že nám každý den sdělovali jinou diagnózu a pak nám ho bezradní vrátili s lékařskou zprávou (jediné, čemu jsem bez problémů rozuměla, byla každodenně se opakující věta: pokousal veterináře) a s kanylou, to kdyby se přiklonil spíše k nebytí, aby to bylo jednodušší. Přestál to, zase začal žrát a vypadalo to, že se zázračně uzdravil. Jenže…
Pět až deset procent lidské populace trpí depresemi. Jak by asi dopadla obdobná studie, kde by představovaly terapeutický vzorek kočky? Kocourek by rozhodně spadl mezi ty, co jsou pronásledováni změnami nálad, které následně působí psychosomatické potíže, v jeho případě písek v močovém měchýři, krev v moči, popřípadě přechodnou neprůchodnost močových cest.
Když onemocní, tedy s největší pravděpodobností mezi půlnocí a ránem, nebo o víkendech. Zřejmě prověřuje vztah zkouškou, zda ochotně vyklopíme příplatky za pohotovost. A ani opakovaná pozitivní zkušenost na situaci nic nemění.
Dobrá tedy, Kocourek je depresivní a nesnáší změny. Změnou může být návštěva cizího psa, který se na něho divně podíval, nebo mlha, nebo jsme vypnuli televizi dříve, než se dodíval na nějaký seriál, nebo nebyly vybrány kočičí toalety, nebo vybrány byly…
Prožíváme to ale doopravdy znovu a znovu. Naříkající zvíře mizí v přepravce, loučíme se s ním, ten, kdo si vytáhl krátké stéblo, odjíždí na kliniku, kde našeho pacienta velmi dobře znají. Tam ho nasedují, vyšetří, bodnou mu antibiotika, předepíší dietu a hurá domů.
A On potom sedí na lince a dívá se temně očima, jejichž barva mi připomíná lahvovou zeleň z Boschova obrazu Loď bláznů, a přijde se pohladit a večer se schoulí v rohu sedačky nebo na psím pelechu. Svět podle Kocourka je v pořádku. Ten náš taky. Jen by nám nemusel tak často připomínat jeho vratkost.
PS. Dostal antidepresiva. Možná mu na ně budu někdy tajně chodit…
