Stačil letmý pohled a věděla své. Zlobil se. Od té doby, co se po třech dnech na otočku vrátila domů, aby posléze zase na další dva dny odjela, jí dával najevo nespokojenost různými způsoby. Vešla do obýváku a on odešel jinam.
Toulal se po venku častěji a déle, než kdy před tím, a nevadilo mu, že z nebe padá déšť se sněhem a je vlezlá zima. Mluvila na něho, usmívala se, nabízela k jídlu jen ty nejlepší pokrmy, ale nic se nezměnilo. Bylo jí smutno, cítila výčitky, že vůbec někam vyrážela a že jí to za to nestálo.
Večer se schoulila v posteli a poslouchala, jak přechází vedle sem a tam. Nakonec kroky ustaly. Čekala ještě chvilku, předstírala, že si čte a písmenka jí přitom tancovala před očima. Nepřišel. Ráno se probudila sama. On věděl nejlíp, čím se jí dotkne.
Nespal s ní první noc, druhou i třetí. Chtěla se ho občas dotknout, když šel kolem, ale vždycky se stáhl. Pozorovala ho, jak leží na sedačce a tváří se netečně. Čtvrtou noc nevydržela a začala na něho volat. Jakoby zapomněl, jak se jmenuje. Rozsvítila a bosá a bez důstojnosti si pro něho přišla. Nestihl utéct. Odchytla ho a nesla v náručí jako vzácný poklad do ložnice. Chvilku pozorovala, jak leží na přikrývce a měla strach, že zase uteče a nechá ji samotnou. Zůstal do rána. Probudili se současně. Podíval se na ni, protáhl se, zazíval a seskočil na zem. A všechno se vrátilo nazpátek. Ne však docela. Něco se změnilo, nebo spíše to zkřehlo, jako umělohmotná tyčka ve výběhu, když ji přejde mráz. Stačí jen malý náraz a zlomí se.
Věděli to oba a našlapovali kolem sebe s větší opatrností. Mluvila na něho víc než kdykoliv předtím. Začala ho pouštět do sklepa, protože tam někde určitě slídila myš. Nevadilo jí, že odtamtud táhlo vlhko a nezlobila se, že při dlouhém čekání vytvořil louži, protože přece nemohl odejít pro případ, kdyby se škodná rozhodla přece jen vylézt. A poté, co ji skutečně ulovil, chválila ho na mnoho způsobů. Jenom když mu myš omylem spadla do jezdecké boty v síni, odnesla ji pryč a nechala ho zmateného, aby se divil a hledal, kam se poděla. Rozzlobil se, naštěstí jen na chvilku. A tak se zrodil nový rituál. Stačilo jen zamňoukat u dveří do sklepa a otevřelo se království uskladněných jablek a brambor, voňavé království, kde se mohl do libosti proplétat mezi lahvemi s bezovým sirupem a vajíčky naloženými ve vodním skle, vytírat opuštěné pavučiny a oprášit tak archetyp lovce.
Večery zůstávaly nejisté. Buď přišel, nebo ne, jako náladový milenec. Nemohla přijít nato proč. A potom ji to unavilo. A usnula. Když se vedle sebe probudili, byla šťastná. A když ne, byla šťastná taky… Protože tak to ve vztahu někdy chodívá.
