Den jako vymalovaný. Přemýšlím, ne spíše ono to přemýšlí samo. O smyslu našeho snažení. Nestává se mně často, ale někdy přece, že si dovolím přepych zastavení. Začnu se rozhlížet kolem sebe a vnímám věci nějak ostřeji. Možná je to způsobeno skutečností, jak si je natáčím jako krystaly a když něco neuvidím hned napoprvé, tak se zohnu, pootočím hlavu, při pozorování nebe se i zakloním. Světlo se začne lámat rozdílně, předměty mění svou podobu, tvary se přelévají v jiné. Přistihnu se, že stejným způsobem pozoruju lidi a vztahy.
„Schopnost“ změněného vidění způsobuje neurčitou bolest v oblasti pod levým žebrem. Před sebou obraz z Komenského Labyrintu světa, obraz tančících lidských postav a Smrtky, která si vybírá cíl, každou chvilku o jednoho člověka méně, ostatní si ničeho nevšímají a křepčí dál. Dance macabre. Tanec smrti. Co dělat do okamžiku, než nás zasáhne ostří Chmurného žence? Představuji si, že stojíme na křižovatce, nabízí se nám různé cesty, dokonce můžeme zůstat stát na místě. Bráním se vší silou jít cestou pouhého výkonu, ne snad z lenosti, spíš kvůli strachu z pohlcení. Představuji si stopu, která by měla za námi zůstat zakousnutá do povrchu naší planety Země, tak aby nezarůstala trávou a aby byla vidět i z veliké výšky. Pro mě má větší kvalitu obtisknutá vlčí tlapa zanechaná v rozměklém jílu, jejíž obrys zmizí za pár dní. Vybavuju si, jak chutná tvořivá práce, mnohdy ve spolupráci se stejně vyladěnými lidmi. Probouzí radost, není vyjádřitelná penězi a posunuje nás směrem dopředu k víře, že reciproční altruismus, ten základní princip udržení lidského rodu dosud trvá a bude tomu tak i nadále…
Určitě byli, jsou a budou lidé, kteří odevzdají svůj život vyšším hodnotám, rezignují na normální život a objeví jako Robert Koch nový lék, nebo proniknou dále v oblastech kvantové fyziky. Věřím, že pro výjmečné jedince může být práce posláním a absolutním naplněním. Ale i číšník v madridské restauraci, hrající si s plnými talíři, jehož pohyb připomíná tanečníka falanga, pokladní v Delvitě, usmívající se každý den a popelář, stojící na stupátku auta plného odpadků dokazují skutečnost, že děláme-li něco srdcem, přenášíme radost i na druhé vnímavé bytosti.
Vrátím se k naší touze vytvářet stopy. Snad by bylo lepší napsat, spíše k mužské touze… Cítím to jako otázku hranic, rovnováhy. Práce jako radost, nutnost, nebo někdy spíš legitimní únik z reality do světa, kde „pravidla“ fungují a život se skutečně chová aspoň částečně kauzálně, řadíce se poslušně do řetězce příčin a následků. Výsledky překročení míry jsou hodně smutné, od citového zploštění, vyhoření, odříznutí se od svých pocitů, pohybu v kruhu, až k vnucené nehybnosti, kdy už nemůžeme nic jiného, než ležet bezmocně na znaku, pozorovat prasklinu na stropu a promítat si obrazy našich neuskutečněných snů… Není důležitější vnímat své okolí, mít svoje cykly lovu a odpočinku, hraní si s dětmi, nebo i s námi, ženami? Jsem přesvědčena, že hravost je téměř výhradní doména mužů, kterou nás můžou vyučovat, a my jim poskytneme na oplátku lekce o emocích, předvedeme jim, jak se rozložit a znovu poskládat a oni nás svou racionalitou zase mnohdy vrátí na zem, abychom si tam společně mohli chodit po různých cestách, ztrácet se na chvíli z dohledu, vysílat kouřové signály a zase se nacházet a hledat přitom nejvhodnější místo, kde nám i mláďatům bude dobře a hlavně pro ně společně opracovávat štafetový kolík. Možná když si zvolíme jako jednu ze svých životních rolí rodičovství, mělo by to být jedním z jeho nejdůležitějších „úkolů“. A v pravý čas předat štafetu a lehce třepnout tlapou nebo i kousnout, když se dospělé děti nějak nemají k odběhnutí do vlastních teritorií.
Tak takhle si představuju „něco za sebou nechat“…
Nedávno jsem si četla o předpovídaném zániku planety Země. Renomovaní odborníci oboru astrobiologie tvrdili, že tento proces sice už nastartován byl, ale jeho konec je z naší perspektivy v nedohlednu, prostě nás se to netýká. My jsme za vodou, žijeme si v oteplující se době meziledové, na niž naváže doba ledová a potom se Země vlivem stále rostoucí teploty Slunce, nedostatku kysličníku uhličitého a jakýchsi jiných procesů stane pustinou. Zbude tady vyprahlá planeta se svým jediným světadílem a vysychajícím oceánem, litoautotrofními bakteriemi přežívajícími v oblastech pod póly, doruda rozžhavené slunce a rozpukaná půda. Scénář popisované katastrofy překryl modrý tón dnešního dne. Je mně úzko. Potřebovala bych naději, že kromě litoautotrofních bakterií tady přece jen něco zůstane. Něco, co by se třeba dalo přeposlat na jinou planetu, nacházející se např. v onom čase také v době meziledové a tudíž mající před sebou ještě pěkný kousek cesty. Mohl by to být nějaký konglomerát lidství, mem, nebo poselství? Něco, co by žilo dál. Památka na naši matku, vlast jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou? (K.H. Mácha). Snaha zanechat individuální stopu ztrácí z této perspektivy kontury i význam.
