O podzimu

Přišel na den přesně. Nezaklepal, bez zábran rozkopl dveře, vešel dovnitř s paletou svých oblíbených barev, rozmáchl se velkoryse štětcem a přemaloval letní scenérie do jednoznačně mollové tóniny. Pravda, dával o sobě vědět s předstihem, vysílal signály zašifrované v padajícím listí, ve sladkosti špendlíků a švestek, v chladném doteku srpnových rán.

Dívám se z okna na promáčený dvorek, zakláním hlavu, zdravím šedé nebe a těším se. Na mysl propláchnutou neúnavnými dešti, na mlhu válející se na obzoru snění a na hněď kaštanů, vyloupnutých ze zelených bodlin předstírané nepřístupnosti.  A na draky… Na ty okřídlené pohádkové bytosti na chvíli proměněné v papírové bezzubé bratříčky stoupající po obloze, jak jim provázky dovolí a možná ještě výš, pokud ruka, co má držet, nebude pevná nebo upřednostní pohled na nespoutaný let bez návratu, před ošetřeným pohybem ve stanovené vzdálenosti.

Znovu a znovu si budu pročítat podzimní básně. S Neumannovým sladkým Září zatoužím vyplout povětrnou lodí, na zimních humnech trpělivě počkám na Skácelův jabloňový vlak, s  Pánskými Jezdci pohledám srdce zahozená před překážkou, večer se budu přikrývat suchým listím navanutým do kouta Seifertovým sychravým větrem.  Slova mě oblečou do kožíšku proměn a projdeme spolu pomalu přes strniště a oráním zraněná pole až k holým stromům obaleným prvními mrazíky a dál, až kam bude potřeba. Rozprostřou se kolem jako kruhy mající magickou moc lámat zlá kouzla. Ochrání před temnými myšlenkami o marnosti hledání smyslu, když ubývá světla.

Přesto ve mně něco stále teskní po létě, po bezstarostném vyhřívání na kamenech, po staccatu zpěvu lučních kobylek, po iluzi nehybnosti. Divoká podstata nedbá obvyklého vzpírání a vzývá se vztyčeným prstem ke změně.  Poslechnu a vypravím se sbírat žluté, okrové a červené listy, oblázky, kaštany a šípky na oltář Podzimu…