Ztracená v čekání čekám. Na koho? Na Tebe Kocoure… Čekám, až konečně odbije druhá a dovím se, jak na tom jsi. Bojím se o Tebe. Snažím se vysílat paprsky naděje, ale jsem ztuhlá a zamotaná v těžké zplstnatělé dece strachů z bezmocnosti. Je to téměř k neunesení a tak se bolavá mysl usilovně snaží ukázat na někoho prstem. Najít viníka. A tím jsem přece já. Měla jsem si všimnout, že Ti není dobře. Měla jsem Tě odvézt o den dřív. Měla jsem Tě odvézt někam jinam. Měla jsem…
Ve zvuku prstů ťukajících neklidně do klávesnice hledám úlevu. Během osamělého návratu pozdě k ránu se ve mně rozlil smutek podobající se potůčkům z roztátého sněhu stékajících z pastvin tam kdesi nahoře. Jsem sama, ztišená a zkolíbaná strachem a slzy netečou. Vzpomínám. Na vyhřátý šedočerný stín pod rozkvetlou skalkou, na marný lov pestrobarevných motýlů, na tajné noční návštěvy podkrovního bytu. Skládám mantru z písmenek, vrať se. Právě ležíš na studeném stole a nevíš o ničem. Utěšuju se, že všechno bude dobré, ale vtom se houpačka náhle přesmykne na druhou stranu, kde třímá žezlo a jablko královna v černých šatech s korunou Beznaděje.
Výsledek operace záleží na biologickém materiálu. V tom výroku nemá být nic zraňujícího, jenže stejně zraňuje. Očima posunuji čas na počítači, není místo, kam bych se schovala. Vypnout si telefon by bylo zbabělé, aspoň že včera jsem neselhala, zůstala jsem v ordinaci, aspoň tam jsem Tě neopustila. Pořád čekám na slzy, ale zřejmě si někam odtekly. Snad jsem si je nevyplakala kvůli jiným obsahům, kvůli zradám, křivdám a ranám, které si v časech bez světla prosakují přes bílý obvaz ohnivé stěny chránící vědomí a o kterých dnes vím, že za slzy nestály. Huš, huš, mávám rukama a zaháním je.
Tygří, tygří kožíšku, uzdrav se nám prosím. V háji plném sněženek slzou trávu rosím. Až se zase probudíš, ucítíš hned jaro, dnešek bude jen zlý sen, přijde lepší ráno…
Čaruji, míchám v mosazném hmoždíři kořínky a rozdrcené kosti z dávno mrtvých zvířat lemující prašné okraje našich cest. Přidám trochu soli a muškátového oříšku. Prášek proti beznaději. Ráda se podělím. Jak to udělám? Za větrného dne vylezu na nejvyšší kopec v okolí. Obrátím se zády k severu, otevřu krabičku s kouzlem a pak už jen nechám vítr, aby dělal svoji práci, nejlépe, jak umí. Drobné částečky se rozletí po kraji, stačí jen, abyste věřili, že si lítá povětřím, že nás může někdy navštívit a pohnojit naše zimou unavené duše, aby i v nich na jaře vzklíčil hrášek naděje.
Měním se v holčičku ze své básně, kráčím se skloněnou hlavou v háji plném sněženek a čekám. Navíc vnímám, že s Tebou by mě opustilo něco strašně důležitého. Huňatost, schopnost protahovat se po ránu, mhouření očí do slunce, uvolněný spánek. Prostě potřebuju Kocoura, co se schoulí na můj klín.
Ještě 45 minut čekání. 45 minut je jako vyučovací hodina, deset minut jako přestávka, ještě deset minut, ještě chvilku vydržet zachycená v rozhoupaném lanoví nejistot. Teprve potom sestoupím na dřevěnou palubu reality. Devět minut… Už to vím, zvládl jsi to. Doufám, že se nedáš, že jsi bojovník, Kocour v Botách, v červených kozačkách po kolena a naostřeným mečem vyrážíš do bitvy…
Uplynul týden. Biologický materiál sedí s naštvaným výrazem na tiskárně a zlobí se. Prokletý límec znemožňuje veškeré potřebné kočičí aktivity. Nejlepší bude to celé zaspat a vydržet do dalšího krmení, se kterým přichází i chvilka bezlímcové svobody.
Každý se občas ztrácíme v čekání na Kocoura, v tom temném strachu z nemohoucnosti chutnající po pelyňku, ve sčítání neúspěchů a ztrát, které nás v této souvislosti rády zaplavují. Zato, co nás potká, znehybní a zraní, z velké části nemůžeme. Co si tedy počít? Dobrá zpráva je, že se vždy nabízí možnost volby. Volby v tom, jaký postoj zaujmeme. Možnosti se před námi rozevírají jako vějíř tarotových karet. Jakou si vybrat? Důstojnost, Statečnost a Zralost? Je to na nás…
Životadárné Zdroje: Kocour, MVDr. Lorencová, Andreas Wegener, Viktor Frankl
