Smlouva s Ďáblem, téma prolínající se dějinami lidstva již od pradávna. Jsou okamžiky, kdy jsme vystavováni téměř nutkavé snaze něco získat, mít, vlastnit. Je v ní obsaženo kde, co. Faustovské vzývání okamžiku: „jsi tolik krásný, prodli jen…“, touha po nesmrtelnosti, po přesahu anebo pouhá nenasytnost a chtivost.
Imaginarium Doktora Parnasse nám prostřednictvím Terryho Gilliama, bývalého člena skupiny Monty Python, poskytuje možnost nahlédnout pod povrch těchto procesů. Pojďme se podívat za Alenčino zrcadlo, pojďme se podívat tam, kde se představivost našeho průvodce spojí s naší vlastní, a budeme poučeni, jak zacházet s přáním. Pokud si v okamžiku volby vybereme správně, vrátíme se nazpět očištěni, v opačném případě nás čeká absolutní zmar a ztratíme se v temnotách vlastních stínů.
Chtěla bych ocenit především imaginaci tvůrců, kteří se ani po nečekaném a náhlém odchodu hlavního hrdiny, Heatha Ledgera nevzdali a film dokončili způsobem, jež by se dal nazvat fantazieplným. Trojice ve složení Johny Depp, Jude Law a Colin Farrell pomohla naplnit původní vizi beze zbytku a vzdala tím i hold hereckému umění svého zesnulého kolegy.
V říši fantazie je marné hledat řád, před našima očima defilují nejrůznější obsahy, najdeme zde skeče, výjevy jako z panoptika nebo komedie dell´arte. Postava hlavního představitele sil Temna, zde pana Nicka, je na rozdíl od ostatních aktérů jednoznačná a strukturovaná, jak to už u zla chodí. Mohl by to být Mefistofeles, Woland nebo „obyčejný“ Ďábel, jak se komu líbí… Jméno se mění, ale na vlastnosti se lze vždy spolehnout.
Leitmotivem celého snímku je pokušení. Což jest hlavním úkolem pekelného Knížete. Pokouší nás k tomu, abychom upřednostnili snadné zisky… Sází se s námi, nabízí iluzi a po nás na oplátku požaduje to nejdražší. Je neúnavný, téměř se nabízí výraz pracovitý, žije z destrukce, vytahuje z rukávu další a další karty a čeká na chvíli, kdy je tak snadné podplatit naše unavené duše. Ani nepotřebuje podpis krví, stačí mu kontaminace na mentální rovině. V Říši Snadných zisků se cítíme bezpečně. Šplháme se po Jakubově žebříku a chceme se dotknout Nebe.
A to, co bylo na začátku považováno za výhru a požehnání, stává se na konci prokletím. Věčnost jako kříž, jako nikdy nekončící bolest a hledání. Potřebujeme příběhy s dobrým koncem, kterým je v tomto případě obyčejný život, potřebujeme je vidět, slyšet a mnohdy bychom si na ně chtěli i sáhnout, abychom stejně jako Tomáš uvěřili.
Ale pokud bych se měla vyjádřit za sebe, spokojila bych se s pouhou představou. Protože jak bylo řečeno na začátku filmu, jsou příběhy, jejichž vyprávěním se podepírá svět. A i když se na jednom místě ústa uzavřou, neznamená to konec, protože na jiném místě začíná příběh nový…
