Dělám pořádek ve věcech a představuji si přitom, že uklízím i ve svém nejvnitřnějším příbytku. S prásknutím otevřu okenice, okna, pustím dovnitř sluníčko, vymetu pavučiny, vytáhnu na světlo staré, dávno neužívané předměty a některé z nich odložím s těžkým srdcem na stranu, na přestupní místo do odpadkového koše a potom do kontejneru a na skládku. Předtím ale ještě každou z nich vezmu a důkladně si ji ze všech stran prohlédnu. Zvažuji, zda ji přece jen nebudu potřebovat, nebo zda mně k ní neváže něco tak silného, že ji prostě nedám. Nehmotné uchopit nejdou, žijí si vlastním životem a přesto, že moje vědomá část říká jednoznačně proboha už pryč s tím, ony nedbají mých emocionálních výkřiků a zůstávají. Nevím si s nimi rady… ale nejsem v tom sama.
Vzpomínáte na „snadné řešení“ tak sugestivně vykreslené ve filmu s poetickým názvem: „Eternal Sunshine of the Spotless Mind“? Na možnost nechat si vymazat části paměti, které jsou spojeny s událostí, na kterou chceme zapomenout, abychom mohli bez balastu minulosti začít znovu? Jak lákavá představa, ráno se probudím a nebude mně naskakovat pořád stejná smyčka, pravda někdy lehce modifikovaná, ale ve své podstatě stejná. A já vstanu a nebudu poznamenaná a ublížená a zraněná, budu šťastně nevědomá… Krása. Při sledování toho, jak hlavnímu hrdinovi mizí části paměti, jsem se ale zároveň s ním vyděsila, že bych mohla přijít i o něco důležitého, nemyslím příjemného nebo krásného, ale jen důležitého. O svůj vlastní prožitek, o obtisk v mojí mysli, ne o zkušenost, ze které bych se mohla poučit, abych příště „nedělala chyby“. Celý ten popisovaný proces bych nazvala „lobotomií vzpomínek“, jako bychom chtěli vládnout našemu duševnímu světu a rozhodovat, co je dobré a co špatné, provést selekci a „odpad“ definitivně odstranit na smetiště.
Vidím ho před sebou, smetiště myšlenek, které nikdo nechce, ležely by tam vedle sebe nejkrásnější i nejsmutnější chvíle z našich životů, na jedné velké hromadě, ze které by se kouřilo… popel a prach… nabízí se otázka, jde vzpomínka aktivně zničit? Podle mého musí nebo by spíše měla postupně vyhasnout, přebolet, ztratit svou sílu. Jakoby sama usoudila, že je čas poodejít… Abychom se po čase nemuseli postavit do dlouhé fronty před skládku a nehledali v těch doutnajících zbytcích esenci, co tvořila naši duši. A potom bychom se připojili ke skupinám odcházejících, ruce až po lokty zašpiněné sazemi, se zoufalým výrazem beznaděje. Mohli bychom se vrátit ke svým novodobým mágům, šamanům, exorcistům našich „nezdravých“ představ a ptát se jich, proč je nám špatně, když jsme se všeho „špatného“ zbavili. A odpověď je tak smutně prostá, s tím špatným se ztratilo i to dobré a jedno bez druhého prostě být nemůže…
Ve jmenovaném filmu, v čekárně na tuto formu „terapie“, seděla paní, v očích slzy a na klíně psí misku, obojek a buvolí kost. Někdo by se pousmál nad skutečností, že i vzpomínky na psa mohou obsahovat takovou sílu. Já můžu pracovat s vlastní zkušeností. Své psí vzpomínky bych nikdy nechtěla odevzdat, unesu tu bolest spojenou se ztrátou, protože zároveň s ní zde odpočívají obsahy velké krásy, řekla bych krásy nesmírné… Senzi ležící v heřmánku, vlhký dotek jejího čumáku, teplý, hnědý pohled, vlnivý pohyb, jednoznačná oddanost… a k tomu patří i její poslední štěknutí, chladnoucí tlapky a nakonec i hlína, která ji jednou provždy zakryla. Ale já ji ve svých představách vidím před sebou, znovu si užívám těch letmých okamžiků, kdy jsme mohly být spolu, cítím bolest, cítím život… Jsem tím „poskvrněná“, hořko-sladce. Jsem.
„Co Tě nezabije, to Tě posílí“. Hodně nadužívaný aforismus, jehož autorem je Friedrich Nietzsche. Nestojím o své bolestné zkušenosti, o ztráty spojené s pocity beznaděje, nestojím o ně. Ale pokud se jim budu snažit porozumět, pokud je podržím ve vědomí a nebudu je násilím vyhánět ven, zjistím, že co mě nezabije, to mě promění…
