Už několik dnů po sobě, pořád dokola a docela neodbytně, zní v hlavě, bzučí v uších, poletuje kolem jako vyhladovělý komár s touhou napít se krve. Písnička. Neslyšela jsem ji roky, odkud se vynořila? Dva věční rozsévači, oblečeni ve lněných hazukách, krouží kolem a otevírají skříňky se zavřenými vzpomínkami. Čím více se schovávám, tím jsou nutkavější, raději se odevzdám a naslouchám jejich prolínajícím se hlasům.
Prý tak chodí, co svět světem stojí, ruku v ruce. A když je špatně, stele si pod naší postelí svoje nadýchané peřinky Radost, přestože naším spolunocležníkem je Smutek.
Gosh, chtěla bych se podívat pod postel a ubezpečit se, že tam skutečně čeká. I bych jí tam nějaké předpřipravila. Jenže mám jen matrace na podlaze. Propadám panice, asi tam není, protože nemá dost místa. Nevíte někdo prosím, kolik místa potřebuje Radost? Její společník se vmezeří kamkoliv, řekla bych. Aspoň u mě mu vždy stačí nepatrný prostor a hned se zabydlí. Je socializovaný. Naváže vztahy s komplexy, probere s nimi dětství, vztah k otci, k matce, zajímá se hlavně o ztráty, zranění. Sigi by ho pochválil za důkladnost a strukturované myšlení. Společnici mu dělá dobrovolně Lítost, na kterou operativně naváže Autodestrukce, když oběma předešlým dojdou síly a imaginace.
Hledám řešení. To bude asi vlivem karteziánského myšlení, pořád bych chtěla něčemu rozumět. Zkusím to jinak. Nechám se pro změnu vést. Písničkou. Moudrostí poetického vyjadřování. Ležím na matracích, místo hudby poslouchám zdvojený dech ovčí oddanosti a v mysli, v mysli zpívá Jarek Nohavica. Před očima se promítá kaleidoskop obrazů, Šiva a Šakti začali tančit svůj kosmický tanec. Protiklady se konečně obejmou a můžu jít spát…
