Narodili jsme se snad, abychom utíkali? Před něčím, před někým? Jako lepší verze se jeví, že jsme se narodili, abychom byli v pohybu. Zní to lépe?
Nicméně to vypadá, že většinu svého času promarníme tím, že utíkáme sami před sebou. Nebo lépe řečeno před něčím v nás. V tomto směru je naše mentální fyzická kondice téměř nevyčerpatelná. Začínáme hned ráno po probuzení a mnohdy již dlouho předtím, než se dostaneme do rozpoložení, kterému se říká vědomé… Čím více nabíráme rychlost, tím více se kupodivu akcelerují síly, které nás pronásledují. Schovávání pod peřinu ani pod polštář nepomáhá. Nekonečné sprchování nás na chvíli přenese do světů vodních radostí. Pramínky stékají po zádech, hladí ramena, paže, stékají po bocích a pak míří k sifonu, kde ve víru a ve spěchu zmizí, aby pak pokračovaly potrubím raději ani nevědět kam… Co teď? No přece vzhůru za množinou podnětů, do světa iluzí, jež vytvoří ochranný neviditelný film, aby „to“ k nám nemohlo.
Staří mnichové znali tyto stavy mysli velice dobře. Vnímali je v tichu cel, při kontemplacích, v okamžicích nejistot a pochybností ve víře. Je možné se od nich něco naučit? Určitě ano. Ovládali umění jemného rozlišování pravých a nepravých vnitřních hlasů. Jsou nápěvy v našich duších, jimž je třeba trpělivě naslouchat a snažit se porozumět, co říkají a potom si prostorem poletují kritické kakofonie, které donekonečna opakují laciné motivy o neschopnostech, nedostačivostech, jež probouzejí falešnou sebelítost nebo vztek.
Kde hledat uzdravení? Je třeba vypravit se do pohádky… oprášit archetyp Popelky a trpělivě přebírat a oddělovat popel světa zdání od máku opravdovosti. Já v roli macechy je neúnavné, ale pokud věříme v dobré konce, nepřipustíme, aby se vracelo z bitevního pole jako vítěz. A zvednout se z prachu selhání třeba posté, narovnat se, neohlížet se a pokračovat dopředu. Protože jsme se narodili, abychom byli v pohybu.
