Zelenožlutýma očima připomínala kocoura Garfielda. Při pohledu na ni se mi vždycky vybavovalo dětské říkadlo: Naše kočka strakatá, dostala tři koťata, trojbarevná májová, každý by chtěl taková. Dostala originální jméno Kočička. Dlouho tomu, co se z kocouřích výprav nevrátil její bratr, válečník barvy medu. Žila solitérně a plaše. Každou noc se spořádaně vracela domů, počkala na místo u misky s granulemi a potom se stočila do spokojeného klubíčka.
Ráno byla první ve frontě na svobodu. Vyskočila otevřeným oknem a zmizela ve zvlněné trávě. Nejopatrnější ze všech, bála se i padajícího listu. Kdyby byla indiánská, asi by dostala jméno: Ta, co má pořád strach. V roli šelmy se venku míhala jako stín, postrach menších hlodavců a ptáčků v širém okolí. Předstírala spánek ve vrbovém křoví a přitom byla bdělá a pozorná.
Namlouvali jsme si, že se nemůže nic stát, že se kočky na svých loveckých výpravách neztratí, že je hluk aut na jediné silnici v okolí odradí a vyberou si raději rákosí u rybníka, les za rohem nebo nekonečné louky táhnoucí se k obzoru. Předstírali jsme, že když se něco stane, tak to přijmeme jako běžný kočičí osud. Pěstovali jsme iluzi, že ztráty na životech jsou běžné, předvídatelné a rozumem zvládnutelné. Až do první smrti…
Nebyla jsem u toho, když Tě našli. Nehloubila jsem mělký hrob a nehledala velký kámen. Jen jsem se dověděla, že na Tebe nemám čekat, Kočičko. Jenže… občas zahlédnu za oknem koupelny stín, jako bys tam seděla. Jak dlouho mi potrvá, než z vrstvy rozumu pronikne do duše poznání, že už nikdy nepřijdeš, že seš zatoulaná ve smrti napořád. Že už tě nikdy letmo nepohladím, nenajdu Tě na stole stočenou do trojbarevné kompozice. Ani mi Tě nejde oplakat a tak jen smotávám a rozmotávám trikoloru smutku ze ztrát. Zdá se, že to zpropadené klubko nemá ani konec, ani začátek a proplétá se našimi životy neúnavně jako nekonečný leitmotiv. Básničku věnovanou Rozárce posílám i Tobě a všem ostatním, které odešly.
V odstínu barvy lesního medu
V tichém zasnění
V kočičím předení
Ve stéblech letní trávy
V podzimním barev mámení
V mrznoucím ztišení
Tě vždycky budu potkávat
Rozárko…
