Čekal na mě. Dlouze a vytrvale, což u mužského rodu oceňuji obzvlášť. Sirloin steak médium. Ležel na talíři obklopen nadměrným množstvím salátu Coleslaw. Předpokládala jsem, že se bude rozplývat na jazyku a zažene z mojí mysli démona výčitek, že konzumuji nevinnou kravičku (vždycky se utěšuju, že se jedná o strašně zlého býka J). Nestalo se tak. Žvýkací svaly zaměstnal natolik, že jsem na chvíli nebyla téměř schopna pokračovat v rozhovoru, chuťové buňky se začaly vzpírat a zásobovat mozek negativními informacemi typu: chutná to jako stará rohožka, ne spíš jako hadra na zem, aha, pachuť dřevěného uhlí má zřejmě evokovat atmosféru Divokého západu.
Nevzdala jsem to, prokousala se až do konce, kritizované množství salátu se ukázalo jako přiměřené. Příště zaplatím maso, ale nechám si přinést pouze jednu ze dvou příloh zdarma.
Ani snaha zapít kulinářský zážitek střikem z bílého vína nepřinesla úspěch. Rozlévaný Müller Thurgau připomínal dobu totality a chutnal podobně. Hlava začala bolet po prvním deci. Rozhlédla jsem se kolem. U ostatních stolů zákazníci pojídali nadrozměrné porce masa, příloh a salátů a vypadali spokojeně. Zahnala jsem myšlenku, že vyzvu servírku, aby ochutnala, co mám na talíři, popř. aby zavolala kuchaře z kuchyně a ten provedl ochutnávku přímo přede mnou. Přece nepokazím celý večer, s bratrem se nevidíme příliš často a konverzace konzumací zase až tak ovlivněna nebyla. Nebo alespoň prvoplánově ne.
Přemýšlím, kam se půjdeme příště otrávit. Tento westernový bar, kde mají po cestě na záchod vystavená jednoznačně dostihová sedla, to v žádném případě nebude. Byly doby, kdy jsem záviděla lidem, kteří se živí hodnocením úrovně služeb poskytovaných ve stravovacích zařízeních. Už mně to opustilo. Musí mít buď kačení žaludek, nebo známého na interně. Mně stačí průzkum pro osobní potřeby a jsem vyřízená. Příště se budu orientovat jednoznačně na alkoholické nápoje typu whisky, tam se bolest hlavy dostaví až při překročení určitých hranic, které mám snad relativně pod kontrolou. Nebo zůstanu doma…
