Nefalšovaná tvář (tak trochu falešného) ekonomického úspěchu ČT

V průběhu výběrového řízení na funkci generálního ředitele ČT se nechal dosavadní ředitel slyšet, že je televize stabilizovaná a má na další roky rezervu tři miliardy korun.

České televizi ale reálně hrozí, že nemalou část z tohoto finančního polštáře - 300 miliónů korun - bude muset zaplatit státu na daňových nedoplatcích.

Ačkoli to Aktuálně.cz uvádí jako novinku, je to problém, který je znám už řadu měsíců. ČT akumulovala koncesionářské poplatky na zvláštním účtu, aby jejich zůstatek v účetním roce nepodléhal zdanění. Opírala se přitom o nějaké dobrozdání z ministerstva financí. Každý účetní přitom dobře ví, že žádné stanovisko MF nezakládá právní jistotu vůči finančnímu úřadu, tedy nelze se na ně spolehnout a nelze se jím ani bránit. Hlavní autoritou je finanční úřad a jedinou nezávislou rozhodčí instancí je v těchto záležitostech Nejvyšší správní soud.

Televize věří, že neudělala chybu a že peníze dostane zpět. Bude jistě zajímavý spor, kdy daňový subjekt bude prokazovat, že jeho hlavní zdroj příjmů podléhá daňové povinnosti jen do té míry, jak si on sám stanoví, tedy jak bude ČT obhajovat, že část koncesionářských poplatků se vztahuje k danému kalendářnímu roku a jiná část až k následujícímu.

V tomto  kontextu je zajímavá informace, že vedení televize přiznává, že v následujících letech bude muset obracet každou korunu a že propouštění zaměstnanců už je jisté, je jen otázka, v jakém rozsahu. „Příjmy televize totiž narozdíl od nákladů stagnují,“ říká ředitel Jiří Janeček.

Jiří Janeček byl jistě mj. zvolen pro své úspěchy v ekonomické stabilizaci ČT. Pojďme se podívat na její pravdivou historii.

Když nastoupil, byla televize v deficitu. Po nepokojích, které historicky předcházely, nebyla vůle parlamentu zvyšovat koncesionářské poplatky, příjmy jednoduše nestačily na výdaje. Jiří Janeček udělal dobrý tah, pozval si podnikového manažera Františka Lamberta, aby mu pomohl ekonomiku konsolidovat. (Že ho povýšil do pozic neslučitelných s lustračním zákonem, to nechme pro tentokrát stranou.)

František Lambert se zachoval jako zkušený manažer. Když nemůže zvýšit příjmy, musí snížit náklady. Dosáhl v krátké době vyrovnaného rozpočtu především tak, že zmrazil technologickou inovaci a omezil výrobu nových pořadů.  Pod jeho vedením se i výrazně ztenčil televizní personál. Celkově tedy provoz ČT zefektivnil, ale na úkor rozvoje a je otázka, zda nešlo hledat více úspor v organizační struktuře této přebujelé organizace.

V rámci digitalizačních novel se nakonec podařilo ČT dostat do „balíčku dohod“ pro průchodnost bolestivého legislativního procesu přechodu na digitální vysílání i svůj zájem na navýšení koncesionářských poplatků a bylo sjednáno v protichůdných krocíh se snižováním objemu reklamy na ČT.

ČT se náhle ocitla v přebytku. To nebyla její zásluha, byla to změna vnějších okolností. Jak ale ČT reaguje? Začíná hromadit zásoby, „podkožní tuk“. Vzápětí se dostává do rozporu se zákonem, protože se jednoduše řečeno snaží vyhnout daním. Namísto, aby peníze, které jí přitečou v daném fiskálním roce, investovala do rozvoje programové tvorby, do nových technologí, dává si část stranou pro strýčka Příhodu. Těžko říct pro jakého, protože její příjmy nemohou klesat, odvíjejí se od počtu obyvatel. Snad jen v případě nějaké nenadále morové rány by mohly podstatně poklesnout.

Do toho ještě pronikají na veřejnost pikantní informace, jakou přepychovou kancelář za řadu milionů si nechá Jiří Janeček budovat (asi už věděl, že bude zvolen i na další období) a naopak kolik milionů (přes 20) škrtá z prostředků na novou tvorbu.

Podle mého soudu je „ekonomický zázrak“ hospodaření ČT postaven na luxusním a zákonem garantovaném přísunu peněz z kapes koncesionářů, tedy daňových poplatníků. Neopírá se až tak o manažerské dovednosti současného vedení ČT a plýtvání v provozních výdajích dosud neustalo.

Pokud by Jiří Janeček chtěl dále racionalizovat provoz jemu svěřené televize, tleskal bych mu. Myslím si však, že jeho snahy o zefektivnění chodu tohoto podniku o několika tisících zaměstnanců skončily s odchodem Františka Lamberta. Pokud se chce schovávat za nerostoucí poplatky, když jich dokázal 300 mil. lehce ušetřit, pak je buď lhář anebo zbabělec.

Senátor Richard Svoboda a dnes již evropský poslanec Edvar Kožušník přišli s myšlenkou na zrušení koncesionářských poplatků a financování ČT a ČRo ze státního rozpočtu. Diskuse kolem tohoto návrhu se nevede o ekonomických podmínkách, ale o nezávislosti těchto médií. Je to trochu zavádějící, protože závislost na výši parlamentem stanovených poplatků či závislost na výši parlamentem odsouhlasené kapitoly státního rozpočtu – to asi není tak fatální rozdíl.

Docela zajímavý efekt takovéto změny by byla skutečnost, že v tom případě by hospodaření ČT a ČRo podléhalo pod kontrolní činnost NKÚ. Možná by to veřejnost uvítala. Nevěřím totiž, že by mohla být spokojena s činností dozorčích komisí při radách ČT a ČRo.

A jistě by nebylo úplně nesmyslné, kdyby ten, kdo určuje potřebu a rozsah té veřejné služby, byl také před veřejností odpovědný, aby její finanční nákladnost obhájil.

P.S.: v Polsku (cca 40 mil. obyvatel) jsou náklady na provoz médií veřejné služby o několik milard menší než v ČR. Nešlo by to také tak?