Kde nic není...

Moudří politologové říkají, že parlament by půl roku před volbami neměl přijímat žádné zásadní zákony, zejména ne ty ekonomické. Pokušení získávat voliče líbivými a hlavně štědrými úpravami daní, platů a důchodů či sociálních dávek je nesmírné.

Něco takového se stalo již před posledními volbami do poslanecké sněmovny. Parlament na návrhy levicových stran (ale i s dílčí podporou těch pravicových, které se bály, aby na ně lid ve volbách nezanevřel) přijal velkorysé zvýšení porodného, mateřské, pastelkovné a kdoví co ještě.

Hned na jaře 2007 musela přijít Topolánkova vláda s balíčkem úsporných opatření, která by následky toho předvolebního amoku zmírnila. Vláda tehdy nenašla odvahu vrátit stav před rok 2006, přesto její reforma snížila jinak nevyhnutelný schodek ve výši 180 miliard na cca 70. Jen si představme, jaký bychom měli na letošní rok deficit, kdyb se tak nestalo – 250 mld. korun.

Topolánkova vláda chystala další rozpočtové škrty, aby schodek v roce 2009 mohl být ještě o polovinu nižší, ale to už přišla krize a situace se rapidně zhoršovala. Na konci loňského roku si dokonce následnická vláda musela půjčit na důchody (asi 14 mld. Kč).

Kde nic není, ani čert nebere. Čert možná, ale vlády si půjčují. To vše lze však jen do určité míry a za určitých okolností. Na podzim minulého roku proto vznikla dohoda o rozpočtových opatřeních, aby bylo možno udržet schodek státního rozpočtu pro tento rok aspoň pod 165 mld. Dohoda platila jen do projednávání ve Sněmovně. ČSSD s KSČM prosadily další zvyšování výdajů: mzdy státních zaměstnanců, hasičů, policajtů atd. opticky toto navýšení kompenzují snížením rozpočtu na důchody, a to přesto, že ročně přibývá 40 tisíc důchodců a s tím ubývá i podstatný počet plátců daní, tedy i sociálního a zdravotního pojištění. Počítají cynicky, že si na důchody každá vláda musí půjčit. Zvýšení schodku je tedy zamaskováno, takový špatný kouzelnický trik, kdy divák vidí, jak to ten kouzelník dělá.

Ale to ještě nestačí. „Paroubkovy“ strany přicházejí s dalšími návrhy na zvýšení státních výdajů. Zvýšíme mateřskou, zrušíme (už tak seškrtané) poplatky u lékaře, přidáme na důchodech. To by zvýšilo deficit o dalších 10 a více miliard.

Jan Mládek, bývalý ministr zemědělství a přední ekonom sociálních demokratů v rozhovoru pro Lidové noviny přiznal, že každá vláda, která vzejde z voleb, bude muset škrtat a uspořit na výdajích minimálně 40 miliard korun. V řadách ČSSD to způsobilo poprask. Mládek je víc ekonom než politik, stane se mu tedy snadno, že řekne objektivní pravdu. Jeho političtí kolegové se zděsili. Takové věci se přece před volbami neříkají. My své sliby splníme. Všem přidáme a bohaté zkasírujeme, aby na to bylo. Že to nevystačí, to sociální demokrati vědí, ale spoléhají na to, že lidi ta čísla neznají a brát bohatým se jim líbí.

Když politici neříkají lidem pravdu, naučí je pravdu ignorovat. To můžeme vidět v současném Řecku. Odbory státních i soukromých zaměstnanců vyzývají ke stávce proti plánu vlády snížit platy. Požadují naopak jejich zvýšení. Odmítají zvýšení věku pro odchod do důchodu a další opatření, která mají zabránit státnímu bankrotu. Občané by asi dali přednost vystoupení z eurozóny, než aby se museli podrobit racionálním mechanismům pro ochranu společné evropské měny. V době, kdy se loď potápí chtějí naložit ještě více zásob. Sami by to nikdy neudělali, proč si myslí, že si to stát může dovolit?

I česká státní ekonomika podléhá dozoru EU. Máme pevný závazek dodržovat kriteria, která nás přiblíží přijetí do společné měnové unie. EU po nás nekompromisně žádá, abychom vrátili státní dluh pod úroveň 3% HDP – loni to bylo 6,6%. Máme na to 3 roky, to představuje tvrdou práci na hospodářském růstu (loni byl záporný: - 4,3%) a zvýšenou askezi ve výdajích. Jan Mládek si to uvědomuje, Paroubek se Sobotkou ne? Spíš nám to nechtějí přiznat.

V čase krize potřebuje země opravdové státníky. Politiky, kteří dovedou lidem říct pravdu, předloží jim záchranný plán a přesvědčí je o něm, aby byli ochotni nést jeho břímě. Političtí příštipkáři, kteří u nás bohužel převládají, se ovšem starají především o sebe a o svá křesla. V situaci, kdy politický boj už není soutěž politických a ekonomických koncepcí, vizí pro budoucnost této země, ale jen marketingový souboj o míru popularity, je třeba se začít bát o osud této země.

P.S.: Na pokraji státního bankrotu jsou v Evropě Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Ukrajina, Island, Řecko. Mimo náš kontinent např. Kalifornie, Argentina, Venezuela, Arabské emiráty a další. Opravdu si myslíme, že se nás to nemůže týkat?