Politici si mohou za volební krizi sami

Ústavní soud pozastavil vykonatelnost prezidentova vyhlášení termínu předčasných voleb. Politici se zlobí. Kampaně jsou rozjety, vizuály hotovy, billboardy najaty a agentury nasmlouvány. Co teď!

Ústavní soud byl nařčen z aktivismu. Pravda však je, že jedná v reakci na ústavní stížnost poslance Melčáka. Může věc vyřešit promptně a termín voleb se nezmění, ale také mu to může zabrat více času a termín se bude muset vyhlásit znovu.

Soud ovšem také může shledat, že tento způsob rozpuštění sněmovny není nadále v souladu s ústavním pořádkem a zákon o zkrácení volebního období této sněmovny zrušit.

Mnohem nezodpovědnější než pozastavit vyhlášení termínu voleb by tedy bylo nechat běžet kampaň, nechat dojít k volbám a následně je zrušit jako neplatné.

Slyšeli a četli jsme mnoho vyjádření, jaké to může nebo bude mít důsledky. Dosud však nezaznělo nic o příčinách.

V Poslanecké sněmovně leží už více než tři roky senátní návrh ústavního zákona o rozpuštění sněmovny. V patové povolební situaci v létě 2006 jej Senát odeslal do dolní komory. Znovu se tento návrh dostal na přetřes po pádu vlády na jaře tohoto roku. Poslanci však nenašli dostatečnou vůli návrh schválit. Je odstaven v přerušeném druhém čtení.

Sněmovna byla rozpuštěna jednorázovým ústavním zákonem již podruhé. V prvním případě v roce 1998 ustoupili všichni a spolkli tento nestandardní způsob v zájmu „politické stability“, tedy s ohledem na okamžité vlastní potřeby politické scény.

Již tehdy se ale ozývaly názory, že se to nesmí opakovat a že se takováto ústavní zákonná samoobsluha pohybuje na hranici ústavnosti, ne-li už za ní. Po volbách 1998 téma ustoupilo do pozadí a hle! za 11 let je tu zpátky.

Proč vlastně poslancům vadilo řešení, které navrhoval Senát? Nikdo to na rovinu neřekl. Možná proto, že by se po rozpuštění do znovuzvolení ocitli nezaopatřeni, nebo proto, že by měl najednou Senát navrch. Ozývaly se námitky proti kvóru (101 hlasů) a také obavy z posílení pozice prezidenta republiky.

Všechny tyto „vady“ byly zhojitelné při samotném projednávání v Poslanecké sněmovně. Nebyl problém uzákonit odstupné v případě takovéhoto rozpuštění sněmovny, nebyl problém zvýšit kvórum, nebyl by ani problém nastavit zákon tak, že by se sněmovna rozpouštěla automaticky.

Ať už v jakékoli podobě, byl by takový zákon trvalou součástí Ústavy ČR, a tudíž nezpochybnitelným nástrojem vyvolání předčasných voleb.

O všech těchto věcech se dalo jednat a Senát byl takové diskusi otevřen. A dnes jsme možná ve slepé uličce. Ukazuje se, jak ironie dějin dokáže dostihnout každou krátkozrakost v té nejméně vhodné chvíli.

V současné situaci je jistě nejsprávnější obnovit projednávání senátního návrhu, dovést jej ke zdárnému konci, a jakmile vstoupí v platnost, ihned jej aplikovat. To jistě způsobí posun termínu voleb, ale bude to jen daň za neochotu (neschopnost?) jednat nadčasově.

Senát by se však měl zamyslet sám nad sebou. Jak je možné, že toto dopustil, kde je jeho role strážce ústavy a jaký je vlastně jeho symsl, když jednou vyhoví tak a podruhé zcela naopak? Při takovém stylu fungování, je opravdu na místě otázka nezbytnosti jeho další existence. 

P.S. Autor podotýká, že sám pro rozpuštění sněmovny ad hoc zákonem nehlasoval ani ve výboru ani na plénu.