Náhubkový zákon aneb cenzura k 20. výročí?

Tzv. náhubkový zákon je poslední úprava trestního řádu, podle níž je pod přísnými tresty zakázáno zveřejňovat přepisy odposlechů, a to zejména ve sdělovacích prostředcích. Jde o sankce do výše 5 milionů korun a odnětí svobody až na 5 let.

Spor o náhubkový zákon je vlastně střet dvou ústavních práv: je to právo na soukromí a právo na svobodu projevu. Zastánci nové zákonné úpravy argumentují zejména faktem, že odposlouchávání je krajní průlom do soukromí člověka, že se povoluje jen v případě nevyhnutelné potřeby při vyšetřování obzvláště závažné trestné činnosti, pod přísným posuzováním soudem a dozorem státního zástupce.

Uchovávání odposlechů má také přísný režim. Vše, co se netýká vyšetřované věci, má být zničeno. Ostatně veškerý obsah odposlechů po odložení případu má být také zkartován.

Z uvedeného je zřejmé, že nikdo kromě policistů účastných na vyšetřování, jejich nadřízených a dozorujícího státního zástupce nemůže mít k přepisům přístup. A naopak, kdykoli někdo jiný vlastní takové dokumenty, vlastní je protiprávně.

Jak je to tedy možné a proč se to děje? Motivů pro únik je řada. Může to být cenný kompromitující materiál, který dobře poslouží politickému nebo obchodnímu konkurentovi. Může to být dobrý nástroj vydírání a případné dehonestace určité osoby. Ale zmiňuje se i jiný motiv. Frustrace vyšetřovatelů, kterým je zabráněno pokračovat ve vyšetřování, když při něm narazí na příliš vysoká patra politické moci.

O podobném motivu se hovoří právě v souvislosti s tzv. Krakaticí, spisu o dění kolem zavražděného podnikatele Františka Mrázka. Jeho vyšetřování zastavil dřívější ministr Stanislav Gross, neobnovili jeho nástupci František Bublan ani donedávna sloužící Ivan Langer.

Přesto se asi shodneme, že dokumenty z probíhajícího vyšetřování by unikat na veřejnost neměly. Jak to však je u vyšetřování zastaveného? Nikdo nebyl usvědčen, nikdo nebyl obžalován, neproběhlo soudní líčení. Nevíme tedy, zda se osoba figurující v podivných vztazích s osobami operujícími na hraně zákona něčím provinila či nikoli, zda věděla o povaze činnosti daných osob apod.

To všechno jsou jistě vážné důvody pro značnou  zdrženlivost v těchto věcech. Neváhal bych ani na chvíli, pokud půjde o osoby soukromé: podnikatele, zaměstnance soukromých firem, „řadové“ občany. U nich má přednost presumpce neviny. Co ale s lidmi, kteří zastávají vlivové pozice, ať už ve vládě, ve státních institucích a v politice.

Řadový občan nemá žádné možnosti ovlivňovat vyšetřování, veřejný činitel ano. Buď přímo, je-li v nějaké mocenské pozici v oblasti bezpečnosti nebo spravedlnosti, anebo nepřímo, díky svým kontaktům. Stojí tedy před námi otázka, co je v případě věřejně činných osob vyšší zájem – ochrana soukromí, anebo ochrana zájmů společnosti?

Jedním z hlavních nástrojů pro ochranu demokracie je svobodný tisk. Běžný občan nemá možnost ani čas získávat informace o tom, jak se naplňují a ochraňují veřejné zájmy společnosti, musí plně spoléhat na funování orgánů státu (policie, státní zastupitelství, soudy). Nad fungováním těchto oránů však už je jen jedna kontrola – nezávislá média.

Představme si situaci, že novinář dostane do ruky dokumenty ze zastaveného vyšetřování, které nasvědčovalo na závažné zneužívání pravomocí veřejného činitele. Ví dobře, že tyto dokumenty nedostal legální cestou, přesto má jejich obsah mimořádnou závažnost. Co je v takovém případě více ve veřejném zájmu? Dbát na legalitu postupu, kterým získal dané informace, anebo upozornit veřejnost, že se zde možná děje něco velmi nepravého?

Můj názor je, že správná je ta druhá odpověď. Neumím si představit, že novinář s takovými dokumenty v rukou mlčí, že nevaruje občany před nebezpečím zneužívání moci, neumím si představit, že „hlídací pes“ demokracie jen zaňafá a ulehne zpátky do boudy.

A už vůbec si nedovedu představit, že za uveřejnění závažných informací o nějaké veřejné osobě, půjde novinář či šéfredaktor na 5 let do vězení .

Soukromé osoby mají právo na ochranu soukromí. Veřejně činné osoby mají toto právo omezené. Naopak veřejnost má maximální právo kontrolovat jejich činnost proto, že spravují veřejné prostředky a mají jisté výsady. Veřejnost jim svěřila moc. Ale svěřila jim ji k tomu, aby mohli lépe prosazovat její zájmy, a nikoli zájmy vlastní. Má tedy plné právo na kontrolu toho, jak se o její zájmy dbá.

To je důvod, proč jsem v Senátu navrhl příslušná ustanovení „náhubkového“ zákona vypustit. Poslanecká sněmovna nás přehlasovala. Inicioval jsem tedy společně s kolegou Petrem Pithartem ústavní stížnost a spolu s další necelou třicítkou senátorů se nyní obracíme na Ústavní soud, aby tato zákonná ustanovení zrušil.

Věřím, že to bude dobrý dárek republice ke 20 výročí návratu k demokracii.