Komunisté opět falešně a navíc u falešného křížku

Komunisté nabízejí, že se omluví za svou minulost, aby byli přijatelnými partnery ČSSD.

Nevíme, jak dopadnou volby, ale už teď je jasné, že příští volební výsledek bude nabízet jen málo alternativ pro vytvoření vládní koalice. Pokud dosavadní neparlamentní strany překvapí velmi dobrým výsledkem, zůstává naděje na nelevicovou koalici. Pokud tomu tak nebude, je pravděpodobná velká koalice. To si sice málokdo přeje, ale je možné, že to bude jediné uspořádání, které zajistí udržení komunistů mimo přímou i nepřímou účast na výkonné moci ve státě.

To si asi KSČM dobře uvědomuje a proto začíná dohánět, co dvacet let zanedbávala: starat se o perspektivu své strany v 21. století. Dosavadní postoje z ní přijatelného partnera demokratických politických sil nedělají. Setrvávání na obraně Stalina, Gottwalda a Vítězného února ´48 žádný velký pokrok nepřineslo. Ačkoli právě taková usnesení přinesly minulé sjezdy „novodobé“ KSČM, snaží se vedení strany nabrat kurz do budoucí vládní moci.

Čím déle se tomu bránili, tím méně bude takový obrat důvěryhodný. Navíc v očích (aspoň trochu vnímavé) veřejnosti prostá omluva za minulost nemůže stačit. KSČM se musí jasně distancovat od ideologie, která stála za její temnou minulostí. Musí odmítnout princip diktatury proletariátu, třídního boje a princip přerozdělování majetku jako absolutního léku na společenské problémy. Musí odmítnout sám princip budování společnosti „nového typu“, které nepředstavuje nic jiného než záhubu individuality, podnikavosti a svobodného počínání.

Nechci zde mluvit jen o vraždách a jiných zločinech, kterými předchůdkyně KSČM zdobila hustě cestu k trvalému pozemskému ráji jménem komunismus. To je snad dnes dostatečně známá skutečnost. Rád bych ale mluvil o pokání. Omluva je jistě dobrým prvopočinem, ale účinná lítost a upřímně míněný slib (že už to víckrát neudělají) by byl mnohem více.

Omluvit se za minulost se komunisté dosud zdráhali. Nyní ukazují ochotu vyjít ze svého zakletí. Chtějí naznat své hříchy. Účinná lítost není však zatím plánována ani v náznacích. Pokud k ní KSČM nedozraje, nemá jinou šanci než skončit na smetišti dějin, kam sama kdysi posílala buržoasii, občanskou společnost, tedy lidi a spolky, kterým demokracie ležela opravdu na srdci, inteligenci, živnostníky i „měšťáky“. Prostě každého, kdo by chtěl stát v cestě jejich zrůdnému experimentu.

Omluvou učinila KSČM první krok k lítosti. Pokud nepřijde další (upřímně míněný), ke svatému přijímání ji společnost nepřipustí.