Jeden za všechny a ti všichni jen za sebe

Kanaďané nám zavedli víza. Evropa mlčí. Vyhlašovaná solidarita evropských zemí se pro tentokrát nekoná.

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají... Jakpak nevzpomenout na mazání medu kolem úst představiteli jednotlivých unijních států a bruselské věrchušky, když naším parlamentem probíhal schvalovací proces v rámci Lisabonské smlouvy. Jak nám to unie nezapomene, a že jen přimknutím se k evropejskému dubisku budeme moci hájit své oprávněné národní zájmy. A  že nás naši unijní spojenci přece nenechají na holičkách, kdyby si na nás náhodou chtěl někdo vyskakovat. Nuž, nevydrželo jim to ani do oněch pověstných švestek.

Znovuzavedení víz pro naše občany putující do Kanady bylo na spadnutí již nějaký ten pátek. Oprávněnost či neoprávněnost zavedení, postavení Romů v České republice, kanadský azylový systém a možnosti jeho zneužívání, komerční zájmy některých developerů na „romském exodu“ - to všechno jsou pochopitelně vážná témata, která je třeba i nadále analyzovat, ale kterým se mediálně dostává dostatečné pozornosti.

Bohužel už méně se mluví právě o aspektu evropské solidarity. Vystupování navenek, tedy vůči ostatním státům světa, ve stylu „jeden za všechny, všichni  za jednoho“ se mělo stát jedním z hlavních pilířů, na nichž je údajně založena Lisabonská smlouva v oblasti imigrační politiky.

Hádám, že až půjde o to, kam umístit britské Pákistánce, francouzské Alžířany, německé Turky, případně italské Albánce či Libyjce,  příslušné unijní státy nám tuto „solidaritu“ rády a velmi důrazně připomenou. Pokud ji však měly vyjádřit kvůli „národům kdesi ve střední Evropě, o nichž vlastně vůbec nic nevíme“, najednou je ticho po pěšině. (Snad kromě ojedinělého hlasu Švédska jako předsednické země unie. Kromě ozvěny však nezpůsobil nic.)

Vysvětlení může být dvojí. Buďto evropským elitám za diplomatickou podporu nestojíme, anebo nás berou jako ty, kteří si to prostě a jednoduše zaslouží. Nevím, co je lepší.

Pro srovnání si zkuste představit třeba takovouto modelovou situaci. Po násilném potlačení arabských nepokojů na pařížských předměstích zaplavila Kanadu vlna přistěhovalců z Francie, žádajících zde o azyl. Po opětovném varování  ze strany kanadských úřadů byla vůči francouzským občanům zavedena vstupní víza. Orgány Evropské unie k tomu mlčí.

Zdá se vám tento příklad nereálný? Mně také. Oheň na střeše by vypukl, dřív než by Kanaďané stačili říci švec. Mimořádné summity, strašení odvetnými opatřeními, apely na přirozenou solidaritu s postiženou zemí.

Ocitli jsme se prostě ve spolku, v němž jsou si jedni rovnější než druzí, ušlechtilá slova o solidaritě platí pouze tehdy, jsou-li podepřena velikostí a silou daného státu si takovou „solidaritu“ vynutit.

A to ještě neplatí ona vzývaná Lisabonská smlouva, kde už bude rozhodovat pouze většina…