Spor o Havlovu knihovnu: je potěšitelné, že aspoň někdy jsme si před zákonem všichni rovni

Jak jsem se dozvěděl z některých včerejších médií, na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze byla dočasně pozastavena stavba Knihovny Václava Havla.

Jak asi mnozí čtenáři vědí, knihovna by měla najít sídlo na pražském Loretánském náměstí – v historickém domě, jehož majitelem je velkopodnikatel Zdeněk Bakala. Renovace tohoto domu přitom začala již v roce 2012, přestože se k ní kriticky vyjadřovali obyvatelé okolních domů i Klub za starou Prahu. Přestavbu naopak posvětili pražští památkáři a v loňském roce také současný ministr kultury Daniel Herman.

Jak jsem již napsal v perexu tohoto článku, Městský soud v Praze však nedávno stavbu Havlovy knihovny pozastavil. Rozhodnutí je o to překvapivější, že soud tak rozhodl v kauze, při které proti sobě stáli velkopodnikatel Zdeněk Bakala na straně jedné a důchodce (poslední nájemník, bydlící v podkroví domu) Bohumil Vejtasa na straně druhé. Pan Vejtasa byl jediný z nájemníků, který nepřijal Bakalovo odstupné a odmítl se z domu vystěhovat, neboť v něm chce důstojně dožít. Soud dal v tomto sporu ve většině věcí za pravdu panu Vejtasovi a uznal mimo jiné i jeho stížnost, že stavba knihovny je v rozporu s územním plánem Prahy (podrobněji je o celé kauze psáno například zde).

Rozhodnutí pražského městského soudu zcela jistě není v celé kauze definitivní a neznamená, že by projekt výstavby Knihovny Václava Havla měl být zcela pohřben. Nic takového bych si ostatně ani nepřál – na knihovnách, které ponesou jméno některého z bývalých prezidentů, nic špatného nevidím. Byť v případě tady téhle mám asi nejenom já trochu hořký pocit z toho, že ji podnikatel Zdeněk Bakala dost možná postaví z peněz, které získal prodejem hornických bytů společnosti OKD. Tedy těch bytů, které dostal od státu téměř zadarmo a které slíbil původním nájemníkům prodat za zvýhodněnou cenu.

Na celé kauze mě však potěšilo to, že zřejmě nikterak majetný důchodce dokázal při soudním sporu porazit miliardáře, který si zcela jistě najal velmi dobré právníky a je navíc veřejně známou osobností. Je totiž potěšitelné, že existují soudci, pro které nejsou podstatné majetkové poměry znesvářených stran a v první řadě ctí zásadu, že před zákonem jsme si všichni rovni.