Nohavica svým novým songem nastavil některým osobám nemilé zrcadlo

Nový hit písničkáře Jaromíra Nohavici "Počkáme, co řekne" vyvolal v médiích i na sociálních sítích zbytečně moc emocí.

Hodně emocí vyvolal v médiích a na sociálních sítích nový song písničkáře Jaromíra Nohavici s názvem Počkáme, co řekne. Ti, kdo si ho už poslechli (pokud ještě někdo náhodou ne, může tak učinit přes odkaz zde), jistě pochopili, že tím, na jehož názor je třeba počkat, je myšlen americký prezident. Nohavica ve své písni naráží především na nedávnou událost, spojenou s raketou, vystřelenou ukrajinskou armádou, která omylem dopadla na polské území a zabila tam dva civilisty.

Nohavicovi kritici, kterých se tradičně našlo dost i mezi zdejšími blogery a diskutéry, tomuto mezi lidmi stále oblíbenému zpěvákovi spílají, že se v rusko-ukrajinském konfliktu opět postavil na stranu ruského agresora a svými postoji se tak projevil jako „obdivovatel fašistického ruského režimu“, od jehož vrchního představitele se před několika lety neštítil převzít Puškinovu medaili. Jsou ale takto silná slova opravdu na místě?

Netvrdím, že nový Nohavicův song je po umělecké stránce nějak extra skvělý. Ovšem opravdu jeho textem ukazuje, že je nadšeným podporovatel Putinova režimu? Podle mě nikoliv, Nohavica v něm totiž v souvislosti se zmiňovanou událostí, ke které došlo v polovině listopadu, pouze ironizuje dvě věci: otálení polské strany s tím, jak ohledně původu na Polsko dopadené rakety informovat svět, a naopak ukvapená prohlášení některých českých politiků.

Jak totiž bylo uvedeno již pár dnů po události v článku zde na iDnes, polští vrcholní představitelé věděli poměrně brzy o tom, že raketu, která dopadla 15. listopadu na území východopolského města Przewodóv, nevystřelili Rusové, ale naopak Ukrajinci. Chtěli totiž pomocí ní sestřelit některou z ruských raket, které ten den mířily na Lvovskou oblast na Ukrajině. Jenže polská strana otálela se zveřejněním této informace kvůli tomu, že čekala na její „posvěcení“ Spojenými státy. A jelikož vzhledem k časovému posunu mezi Amerikou a Evropou americký prezident Joe Biden v té době již spal, muselo se čekat… Až v ranních hodinách následujícího dne se tak celý zbytek světa dozvěděl důležitou informaci, že „vzhledem k trajektorii rakety je nepravděpodobné, že byla vypálena z Ruska.“

Na rozdíl od otálejících polských politiků měli naopak někteří jejich čeští kolegové jasno ihned. Například europoslanec za TOP 09 Jiří Pospíšil 15. 11. večer na twitteru napsal, že ruské rakety zasáhly Polsko, a NATO proto musí tvrdě a nekompromisně reagovat. Senátorka Miroslava Němcová z ODS dokonce napsala, že nevěří tomu, že Rusko zaútočilo na Polsko omylem. Zdrženlivá nebyla ani její stranická kolegyně Jana Černochová, od níž by se jakožto od ministryně obrany něco takového přece jen očekávalo. Ta na svém twitterovém účtu pro změnu napsala: „Plně stojíme na straně našeho polského spojence i Ukrajiny, dnes opět bombardované teroristou Putinem. Nyní vyhodnocujeme prokázaný dopad ruských raket na polské území. Ať by šlo o omyl, nebo provokaci, je to další eskalace konfliktu ze strany Ruska a nesmí zůstat bez odezvy.“ 

Lze se proto divit tomu, když Jarek Nohavica ve své písni poukazuje na skutečnost, že tak, jako se před rokem 1989 musela všechna důležitá rozhodnutí československých, polských či maďarských představitelů schvalovat v Moskvě, nyní se naopak v případě nemála rozhodnutí čeká na jejich posvěcení ve Washingtonu či v Bruselu? Pravda někdy bolí a Nohavica holt nastavil některým osobám nemilé zrcadlo. Nejspíš proto vyvolal jeho nový song na internetových diskusích tolik zbytečné hysterie…