Zlaté padáky nejsou nemravné…

...nemravná je totiž jen jejich výše a podmínky vůbec. Bez ohledu na skutečnou nemravnost konkrétních padáků v kauze ČSA.

Představme si odborníka v jakékoliv oblasti - geniálního ajťáka, erudovaného ekonoma, prohnaného právníka, megazkušeného nanotechnologa, špičkového manažera, zaníceného pedagoga, svědomitého empatického doktora, ale i extrémně zručného svářeče, šikovného obkladače. Chce se věnovat své profesi naplno, nechává starosti s účetnictvím a daněmi na svém zaměstnavateli, který jej sice dobře platí, ale jinak mu neposkytuje podmínky a servis nutné k jeho práci na stoprocentní úrovni. A teď ho osloví personální agentura, případně přímo nový potenciální zaměstnavatel, a nabídne mu stejné či lepší podmínky platové a také trochu lepší podmínky profesní.

A nastává dilema. Má zůstat loajální k současnému zaměstnavateli, kde cítí určité rezervy v uznání své práce, které je vnímáno jen přes mzdu? Zaměstnavatel jej sice moc nerozmazluje, ale má vybudovanou určitou pozici, kontakty, zvyky. Zvýšení mzdy v nedohlednu, ale vyhození z práce a existenční nejistota nehrozí.

Naproti tomu možnost hned si polepšit, ale za cenu rizika, že si nepadne do oka s novými šéfy a kolegy, že jej nový kolektiv bude brát jako vetřelce, nový případní podřízení jej budou očerňovat u vedení. A nebo dokonce, že nové firmě se nebude dařit a bude propouštět. A koho nejdříve? No přece nové zaměstnance. Starý zaměstnavatel pochopitelně už zájem mít nebude a odborník zůstává najednou bezprizorní. Pravda, o hladu nezůstane, když je skutečně dobrý, práci si vždy najde. Ale třeba za horších podmínek.

My Češi máme rádi své jisté. Než bych šel do nejistoty, raději zůstanu na původním místě (samozřejmě když mně nenabídnou o polovinu více peněz, což se nestává často). A nebo to risknu, ale řeknu si o odstupné, zlatý padák: když mě do dvou let propustíte, zaplatíte mně jako odstupné půlroční plat navíc, a hotovo. A když je ve smlouvě konkurenční doložka zakazující na nějakou dobu práci v oboru, stává se zlatý padák podmínkou nikoliv postačující, ale přímo nutnou.  Já pak mám dostatečně dlouhou dobu na to, abych si našel nové místo bez ztráty kytičky.

To platí zjednodušeně i pro manažerské zlaté padáky. Pokud hledáme manažera na volné noze, pak to nebude hlavní téma. Když ale máme zájem o zkušeného manažera, který pracuje u konkurence, případně u jiné firmy v příbuzném oboru (u manažera ani nemusí být tak moc příbuzný), pak není moc možností. Když vycítí možnost růstu, když nehrozí objektivní nejistoty a hrozby, s důvěrou ve své schopnosti přijme nabídku. Ale pokud vidí, že nebude mít zcela volné ruce a jeho práce může být negativně narušována něčím, co nemůže ovlivnit (a to je zejména u firem ovládaných alespoň částečně státem /čti politickými stranami/ spíše pravidlo, než výjimka), pak je zlatý padák důležité motivační kritérium.

Takže já říkám: zlaté padáky určitě ano.

Naprosto jiná otázka je jejich výše a podmínky vyplacení. Zlatý padák totiž není odměna. Nemusí být vázán na úspěch či neúspěch firmy, jak se nám snaží poněkud demagogicky podsouvat politici a komentátoři nyní, po odhalení nestoudných smluv v bankrotujících ČSA. K hodnocení úspěšnosti manažera slouží přece bonusy a motivační programy. Zlatý padák je naopak jen určitá ochrana zaměstnance (zaměstnancem je i vrcholový manažer) a náhrada za omezení způsobená konkurenční doložkou. Jeho výše by neměla být vyčtena z kávové sedliny. Měla by se odvíjet z objektivní situace na trhu, z měsíčného základního platu (bez výjimečných bonusů) a z délky konkurenční doložky. Pak je legitimním nástrojem personální politiky.

Aniž bych se chtěl zastávat profesionálního výsadkáře Lašáka (který na zlatých padácích založil svou kariéru), to, že nějaká firma končí v krachu, není důvodem k nevyplacení zlatého padáku. Je totiž možné, že prostě firma už zachránit nešla. Že manažer sice krachu nezabránil, ale možná minimalizoval škody. Že akcionáři manažerovi natolik svázali ruce, že nemohl nic dělat. Že situace na trhu vedla k nevyhnutelným ztrátám. A že ani potenciální nejgeniálnější manažer by nedopadl lépe. Pokud byl zlatý padák (rozumně a nikoliv v rozporu s dobrými mravy) podepsán oběma stranami ve smlouvě, nemůže přece nikdo ex post říci, že se rozhodl, že si zaměstnanec zlatý padák nezaslouží, a proto jej nedostane. A to ani tehdy, když manažer skutečně zklamal - pokud byla práce nad jeho síly, je kus viny i v tom, kdo ho na danou práci vybral a odsouhlasil pravidla ve smlouvě.

Takže zlatý padák jako takový není ztělesněním zla a korupce. Tím jsou manažerské smlouvy politických trafikářů a zkorumpovaných takymanažerů dosazených do státních a polostátních firem politickými dohodami. Není Lašákova vina, že chce zlatý padák. Ale vinen je ten, kdo kývnul na jeho podmínky při podepisování pracovní (manažerské) smlouvy v jeho a ve všech podobných případech (a že jich v nedávné době bylo). Pan Lašák by byl ještě horším manažerem, než se veřejnosti jeví, kdyby se teď zlatého padáku zřekl. Proč by to dělal? Ale hrozným a přísným trestem by měli být potrestáni ti, kdo dopustili, že výše jeho zlatého padáku je nehorázným výsměchem nám, kteří jej ze svých daní zaplatíme (poněvadž ČSA jsou pořád státní). A výsměchem těm, kteří na špatnou pověst zlatých padáků doplatí tím, že zůstanou sedět na místě, které jim nesluší, neboť institut zlatého padáku je veřejností vnímán jako nemravný.

P.S. Rozhodně nepíšu o sobě. Měním místa relativně často, poslušen pouček o změnách místa po třech až pěti letech. A prozatím se neobávám (klepu na dřevo), že bych si nenašel práci v rámci běžné výpovědní lhůty. Zlatý padák jsem nikdy ve smlouvě neměl a nikdy jsem jej nevyužil (už proto, že výpověď dávám při změně místa já, což nárok na zlatý padák a priori vylučuje). Přesto slušné a poctivé zlaté padáky respektuji a uznávám.