Vězení pro dlužníky? A zabavit řidičák.

Justice má problémy. Sice to vypadá, že se blýská na lepší časy, ale všichni stejně vědí, že je pořád prolezlá korupcí (klasickou i politickou), že rychlost rozhodování soudů je hlemýždí, že rozsudky jsou často nevymahatelné. Ke cti mladého ministra Pospíšila lze přičíst to, že s korupcí i rychlostí se snaží bojovat, seč mu síly stačí, a snaha nese první ovoce. Ale co to pomůže, když rozsudek často zůstane jen na papíře a vymoci jej nikdo nedokáže.

Nejmarkantnějšími příznaky nevymahatelnosti práva jsou odsouzení, kteří se nedostaví k výkonu trestu (ale to už spíše problém policie), neplatiči dluhů a náhrad přiznaných pravomocnými rozsudky, velmi viditelné (protože mediálně vděčné) jsou i případy rozvedených rodičů, kteří neplní rozhodnutí soudu jak o platbě alimentů (obvykle otcové), tak o  umožnění kontaktu s dětmi vychovávanými druhým rodičem (častěji matky).

Co s tím. Kde nic není, ani smrt nebere, tím se řídí dlužníci, kteří včas převedou majetek do bezpečí a často žijí dále spokojeným životem na úrovni, které si přivykli. A dál klidně dluží státu (třeba daně), firmám (a vzniká druhotná platební neschopnost, která dokáže ty slušnější a méně otrlé i zlikvidovat), občanům (věřitelům nebo obětem trestných činů - krádeží, loupeží, ale i autohavárií a podobně). Výsledkem je „blbá nálada", která logicky přichází, když člověk vidí svého dlužníka jezdit mercedesem (manželčiným) domů do patrové vily (manželčiných rodičů).

Kdysi existovala instituce s příznačným názvem „vězení pro dlužníky". Možná by to pomohlo i dnes, mít takovýto bič na neplatiče dluhů. Samozřejmě by to chtělo promyslet trochu detailněji, ale zkusme zformulovat pár zásad:

• Kdo dluží nějaké peníze a nevrátí je ani po pravomocném rozsudku, podléhá exekuci dle stávající právní úpravy (pomiňme kauzy přespříliš horlivých a úplatných exekutorů, to je jiné téma). To by mohlo zůstat.
• Rozsudek již předem obsahuje klauzuli, která ukládá trest ve „vězení pro dlužníky" při nesplacení dluhu do rozumného termínu.
• Když exekutor zjistí nedostatek majetku, vyzve dlužníka k obstarání potřebné částky do termínu z rozsudku (jak částku obstarat, to už je věcí dlužníka - nejčastěji asi půjčkou, třeba od rodiny)
• Když dluh není uhrazen, nastupuje dlužník do „vězení pro dlužníky", tedy nejmírnější formy nápravného zařízení, které by snad mohlo být i privátní, věřím, že by se jednalo o velmi lukrativní záležitost a jistě by jich velice brzy vzniklo dostatek.
• „Vězení pro dlužníky" je de facto ubytovna, kde není třeba „vězně" hlídat, jen je nutné je občas přepočítat. Kdo není přítomen, podléhá sankcím - tedy nejčastěji trestu odnětí svobody, nejlépe nepodmíněnému.
• Návštěvy jsou povoleny jen v návštěvní místnosti.
• Z „vězení pro dlužníky" dochází odsouzený do původního zaměstnání, pokud je zaměstnaný. Z obstavené výplaty se platí jednak náklady spojené s pobytem ve „vězení pro dlužníky", jednak dluh.
• Pokud dlužník nemá nebo ztratí zaměstnání, je přidělen obci k vykonávání obecně prospěšných činností (úklid, pomocné práce, práce ve firmách s obecní účastí - technické služby, odvoz odpadu). Obec neplatí žádnou mzdu, jen náklady na pobyt ve „vězení pro dlužníky", které by neměly být o moc vyšší než náklady na běžnou firemní ubytovnu s jednoduchou stravou. Odsouzený má právo hledat si nové zaměstnání za definovaných podmínek (například jeden den v týdnu).
• Mimo „vězení pro dlužníky" se může dlužník pohybovat jen v zaměstnání a na cestě z/do zaměstnání. Stačí občasné namátkové kontroly, porušení = sankce.
• Alkohol, cigarety a drogy jsou zakázané. Porušení tohoto pravidla se bere jako nepřítomnost = sankce.
• Po každých dvou měsících pobytu ve „vězení pro dlužníky" následuje měsíční přerušení.
• Po dobu pobytu ve „vězení pro dlužníky" (včetně přerušení každý třetí měsíc) je odsouzenému odňat řidičský průkaz, pokud jej prokazatelně nepotřebuje k výkonu povolání (pak jej má zákaz používat při soukromých cestách). Podobně pas pro cesty do zahraničí.
• Sociální aspekty a dopad na rodinu odsouzeného (tedy hlavně zajištění minimálního příjmu rodiny) jsou řešeny Úřadem práce na úrovni sledování životního minima, zkoumá se nejen příjem, ale i majetek.
• Doba tohoto opatření (nejedná se o trest!) není omezena. Kdo dluží 10 milionů a nemá práci, stráví takto zbytek života. Lze samozřejmě uvažovat i o časovém omezení, ale to by mělo být dostatečně dlouhé a v žádném případě by po uplynutí této doby nezbavilo dlužníka povinnosti dluh zaplatit při nabytí majetku (třeba dědictvím)
• Lze si představit kombinaci těchto pravidel se současným zákonem o osobním bankrotu - pokud věřitelé souhlasí s vyhlášením osobního bankrotu, „vězení pro dlužníky" se nekoná.

Účelem „vězení pro dlužníky" není trestat, ale znepříjemnit dlužníkovi život takovým způsobem, aby raději zaplatil, aby se mu nevyplatilo převést majetek na rodiče nebo manželku a dál jej spokojeně užívat, byť je papírově nemajetný. Každý by si raději rozmyslel, zda dále žít takovýmto způsobem nebo si peníze nějak opatřit (legálně, samozřejmě). A když je někdo skutečně nemajetný (a příbuzní ho v tom nechají), pak tato hrozba doživotního živoření bude působit aspoň preventivně.

Podobný postup by mohl být v modifikované podobě aplikován i na další nevymahatelné rozsudky („půjčování" dětí po rozvodu: po dobu pobytu proviněného rodiče ve „vězení pro dlužníky" se o dítě stará druhý - žalující - rodič).

Jsem naprostý právní a legislativní laik, uvedené body proto nejsou paragrafy nového zákona, ale jen náměty k zamyšlení. A samozřejmě jsem jim nevěnoval takové množství času, kolik by si jistě zasloužily, kdyby měly být dotaženy k dokonalosti. Na některé záporné dopady jsem jistě zapomněl. Ale věřím, že i na případné námitky by se nějaké řešení našlo.

Prosím, nekamenujte mne za výše uvedené kacířské myšlenky.