Tři cesty (Quo vadis, zdravotnictví?)

Jsou tři základní cesty financování zdravotnictví: 1 - platba na dřevo, 2 - individuální zdravotní spoření, 3 - solidární zdravotní pojištění (bohatí platí více, těžce nemocným přispívají ti šťastní zdravější). Kterou cestu vlastně chceme?

1. 
   Platit vše vhotovosti a na dřevo nám přijde absurdní. Přesto jsou země, kde takové systémy fungují. Bohužel normální (rozuměj: chudý) člověk má tak na léčbu chřipky, těžká nemoc znamená zadlužení rodiny a prodloužení života o pár měsíců, než dojdou peníze vlastní i půjčené.
2. 
   Poslední dobou často slyšíme volání: „Celý život platím zdravotní pojištění, tak proč mám platit ještě něco navíc?" To je totiž volání po financování formou zdravotního spoření, ne pojištění. Od platby v hotovosti se to liší jen tím, že si sice průběžně spořím, ale když mne léčba stojí více, než jsem si naspořil, nechá mne doktor klidně umřít (dohnáno ad absurdum). Pokud si někdo myslí, že odvodem zdravotního pojištění ze mzdy se ufinancuje veškeré jeho léčení, pak se obvykle ukrutně mýlí. Schválně si spočítejte, kolik jste za svůj život naspořili těmito odvody (máte to na výplatní pásce). A pak si zjistěte, kolik stojí léčba kardiovaskulárních nebo onkologických nemocí. Na nějakou nemoc z této dvojice totiž jednou pravděpodobně zemřete, když vás předtím budou třeba několik let léčit. Když pokládáte otázku z počátku tohoto bodu („Celý život platím zdravotní pojištění..."), předpokládáte tím, že po vyčerpání naspořených peněz léčba končí. A co děti, studenti, ženy na mateřské, už nemocní a nezaměstnaní? Ti neplatí, umírají tedy první! No fuj! Tudy cesta nevede.
3. 
   Solidární pojištění - bingo, to je ono! Platíme odvody, lidé bez příjmu neplatí, chudí platí méně, než bohatí, ti platí samozřejmě tím více, čím více vydělávají (13% z 80.000 je mnohem více, než z 20.000, to ví každý). Kdo je nemocný více, je léčen bez ohledu na svůj skutečný příspěvek do společného měšce zdravotnictví, kdo je zdravější (prozatím), ten svůj odvod sice nevyčerpá, ale když (lépe řečeno až) onemocní, má jistotu, že nezůstane bez pomoci. Já myslím, že to je to, co všichni chceme.

Co z toho ale plyne na pozadí? Máme sumu X vybraného pojištění a sumu Y nákladů na zdravotnictví. Je jasné, že X by mělo být rovno Y. Ač tomu tak v minulých letech nebylo. Y muselo být dotováno z jiných zdrojů, třeba daní, což však bylo jen umělým a neviditelným zvýšením % odvodů. Když chceme zlepšit zdravotní péči zejména u těžkých (a drahých) nemocí, musíme buď co nevíce zvýšit odvody, nebo snížit náklady tam, kde je možné ušetřit. Zvyšovat zdravotní pojištění, beztak dost vysoké (to si říkáme asi všichni při pohledu na výplatní pásky), to už asi nejde. Zkusme tedy omezit náklady tam, kde to jde. Podívejme se k sousedům, a co vidíme? Jsme na špici v návštěvách u praktického lékaře a ve spotřebě léků. Jako laikovi mně to přijde celkem jasné - chodíme k doktorovi, i když to není nutné, necháváme si předepisovat léky, které nepotřebujeme. A jsme u toho - když omezíme zbytečné společenské návštěvy lékaře a nebudeme plýtvat léky, zbude více peněz na léčbu rakoviny. Ono to totiž nikdo nahlas neřekne, ale když je v systému na léčbu onkologických pacientů určitá suma peněz, která nestačí pro všechny, pak buď všechny budeme léčit méně, než umíme, nebo budeme dobře léčit méně pacientů. V roce 2008 byla poprvé v historii našim onkologickým pacientům věnovaná stejná péče, jakou by dostali v té Evropě, které pořád ještě říkáme Západní.

Asi nemusím psát, co tím myslím. Ano, správně. Myslím tím, že slovo regulační znamená, že se něco reguluje. Zvyšuje X, snižuje Y. Tak, aby nakonec platilo skutečně, že X = Y. Ale aby úroveň toho X a Y byla co nejvyšší. Aby i důchodce měl nárok na endoprotézu. A aby ani on, ani nikdo jiný, nemusel strkat panu primáři do kapsy obálku proto, aby to bylo aspoň do roka a do dne.

PS:

Prosím, než napíšete do diskuze, že lékaři a lékárníci jsou beztak už dost bohatí, tak si položte otázku: „Chtěl bych být v případě těžké choroby léčen v Německu či Anglii (kde jsou lékaři a lékárníci ještě bohatší), nebo v Bělorusku a Kazachstánu (kde jsou naopak chudší)?"

Než napíšete, že lékárna je na každém rohu, odpovězte: „Chci skutečně, aby množství lékáren bylo řízeno administrativně (tedy aby je povoloval kamarádům třeba pan senátor Dryml), případně aby jim byly sníženy příjmy tak, aby přežily jen některé (tedy ty, co dostanou dotace, jako je dostával bordelpapá Mrština)? Chci mít skutečně dražší léky (když ubude konkurence, budou se přeživším lékárníkům lépe využívat povolené maximální ceny, nebudou mít důvod ceny snižovat ze své marže, jako to dělají teď), chci mít skutečně delší fronty?