Tatranské plesování s nebezpečným Šarišem

Plesovat, chodit po plesách, se dá jen v Tatrách. Jen tam se totiž říká místním ledovcovým jezerům „plesa“. Ve slovenských Vysokých a Západních Tatrách jich můžeme najít 87. Zdaleka ne všechna jsou jednoduše přístupná, zdaleka ne všechna jsou stálá, mnohá za suchých let vysychají, a to včetně jednoho z nejznámějších, Skalnatého plesa pod Lomnickým štítem.

Zelené pleso

Pojďme spolu navštívit pět z nich. Určitě patří k těm známějším (snad kromě Čierneho plesa) a nejhezčím.

Jedno z nejznámějších a největších ples, pleso Štrbské, dalo dokonce jméno i turistickému centru na svých březích a v jejich bezprostředním okolí. Je zcela jistě nejkomerčnější a nejnavštěvovanější. Počítejte zde s davy turistů, se spoustou stánků kýčovitého sortimentu, s restauracemi a bary. Přesto by jej každý návštěvník Tater měl vidět, byť zchátralý Areál snů s olympijskými ambicemi už není takovým tahákem, jako bývat.

Wikipedie:

Štrbské pleso je nejtypičtější morénové ledovcové jezero, pleso na jižní straně Vysokých Taterna Slovensku. Nachází se v místě, kde se spojují Furkotská a Mlynická dolina na konci hřebenu Soliska a je druhé největší na slovenské straně. Leží v nadmořské výšce 1346,6 m. Má rozlohu 19,76 ha, je 640 m dlouhé a 600 m široké. Dosahuje maximální hloubky 20 m. Pleso nemá žádný povrchový přítok ani odtok.  Voda u hladiny dosahuje průměrné roční teploty 6 °C při maximu 19 °C. Jezero zamrzá přibližně na 155 dní. 

V okolí je sportovní středisko pro severské lyžařské disciplíny, lyžařský areál FIS. Pleso slouží jako východisko túr do Furkotské, Mlynické a Mengusovské doliny. Nad plesem je dolní stanice sedačkové lanovky, která vede na Chatu na Solisku. Kromě lanovky se zde nacházejí ještě další vleky. Nachází se zde stanice Tatranské horské služby. K Popradskému plesu vede naučná stezka mezi Plesom a plesom. Štrbské pleso leží v národní přírodní rezervaci Furkotská dolina.

Přestože jsem Štrbské pleso z jakési nostalgie zvolil východiskem na plesování za své poslední návštěvy Tater, vždy jsem brzy ráno vypadl a vracel se k večeru, čemuž odpovídá kvalita fotek focených povětšinou za soumraku. Pomáhám si tedy mapami od Googlu a pro představu začínám pohledem z větší výšky, kde je vidět orientace nejen Štrbského plesa, ale i jeho souseda, plesa Popradského, odděleného masivem Pátrie (která dala jméno i hotelu na břehu jezera, který se neodbytně dere na všechny pohledy na jezero). Ale možná charakterističtějšími vrcholy jsou Soliska – Predné (2.093 m n.m.) a Velké (viděl jsem i označení Štrbské, 2.301 m n.m.).  Zajímavé je, že některé zdroje uvádějí úplně jiná jména – Predné Solisko, Soliskový hrb a Mlynické Solisko.

Na Solisko vede sedačková lanovka od doskočiště můstků před hotelem FIS, jehož hlavní sláva dávno pominula – alespoň při pohledu zvenku, nerad bych křivdil. Můstky ještě jakž-takž vypadají k světu, kdysi moderní stadion s tribunami na dojezdy běžeckých tratí je v podstatě minulostí a ani trampolínový areál pro turisty jej nespasí. Takže se jen rychle projdeme kolem plesa a raději půjdeme o dům (tedy o pleso) dál.

Asi nejfrekventovanější částí Tatranské magistrály je procházka mezi Plesom a plesom (jedním se míní Štrbské, druhým Popradské). Tak se jmenuje i naučná stezka, jen jsem neměl dost trpělivosti dočíst se na infotabulích k tomu, které pleso je Pleso s velkým a které pleso je pleso s malým. Cestu zvládne každý, potkáte tady i důchodkyně v parádních střevíčkách a cestu přežijí. Jen na začátku se musí počítat s mírným stoupáním. Při pozorném pohledu na družicový snímek je vidět i chodníček po svazích masivu Pátrie, i když zde spíše kolem vrcholku Trigan (1.481 m n.m.).

Wikipedie:

Popradské pleso je ledovcové jezero v Mengusovské dolině ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Je 380 m dlouhé a 248 m široké. Má rozlohu 6,880 ha a hloubku 17,6 m. Leží v nadmořské výšce1494,3 m v Mengusovské dolině. Na východě se zvedají stěny Ostrvy. V limbovém háji jihovýchodně od plesa je Symbolický cintorín obětem Vysokých Tater. Je to turisticky známé pleso, které se dříve nazývalo i Rybí pleso, jelikož bylo jedním z mála ples, ve kterém žily ryby. Již v 1. polovině 17. století o něm psal David Frölich.

U plesa se každoročně na podzim koná Den Horské služby s ukázkami záchranářských akcí. Původní chaty (Majláthova chata Uherského karpatského spolku a kamenná chata) vyhořely. V roce 1892 postavená třetí chata, sloužila až do roku 1961, kdy byla otevřená nová turistická Chata pri Popradskom plese s celoročním provozem. Nachází se zde stanice Tatranské horské služby. V roce 2010 byla znovu otevřena Majláthova chata.

V jedné z chat se můžeme občerstvit (pivo Šariš mě večer trochu prohnalo, věrno si své pověsti). Doporučuji „Horec do borovičky“, nebo taky „borovičkový Horec“ – kořen hořce macerovaný v borovičce (varianta je ve vodce, ale to už není tak typicky slovenské). Kořen se dříve nechával vystavený v láhvi, dnes už jej neuvidíte, takž kdoví, jak je dnes vlastně Horec vyráběný.

Ani tady asi u kritiků s fotkami neuspěji. Měl jsem okolní svahy buď v mraku, nebo v protisvětle. Ale představu si asi uděláte. Popradské pleso má krásnou tichou a intimní atmosféru, po mraveništi kolem Štrbského plesa je tu rajské ticho.

Asi i proto byl v limbovém háji kousek od plesa, na západním svahu Ostrvy (1.984 m n.m.), vyhrazen prostor pro Symbolický cintorín, pietní místo pro vzpomínku na oběti (nejen) Vysokých Tater, hlavně horolezce, ale i třeba na vojáky z havarovaného letadla, nebo na studenty, které při lyžařském kurzu smetla lavina jen kousek odtud.

Dál se musíme svézt tatranskou železnicí – takovou horskou tramvajkou (do Tatranské Lomnice to bude i s přestupem ve Starém Smokovci více než hodina – pozor, vláček nemá toalety, takže se Šarišem opatrně!). Z Lomnice se dá vyjít až na Skalnaté pleso, já však jednoznačně doporučuji obětovat 12 EUR za lanovku. Ta má sice také nejsvětlejší roky za sebou, ale šlapat pěšky do prudkého kopce bez větších výhledů je zbytečné trápení.

Wikipedie:

Skalnaté pleso je morénové pleso ve Vysokých Tatrách na Slovensku v nejnižším místě Skalnaté doliny. Má rozlohu 1,23 ha, je 212 m dlouhé a 85 m široké. Dosahuje maximální hloubky 2 m (podle některých zdrojů až 4,2 m). Leží v nadmořské výšce 1754 m. Západně od plesa se zvedá Lomnický hřeben zakončený Lomnickým štítem. Východně od štítu je Skalnatá dolina zakončená Vidlovým hřebenem s Kežmarským a Huncovským štítem. Poblíž plesa leží mezistanice kabinové lanovkyna Lomnický štít, sedačková lanovka do Lomnického sedla, observatoř Astronomického ústavu SAV, Hotel Encián, Skalnatá chata a stanice horské služby. V suchém období je pleso bez vody, neboť při stavbě lanovky došlo k narušení nepropustného podloží. Plesem protéká Skalnatý potok, který však v období sucha vysychá a objevuje se až v dolině pod plesem.

Zajímavý je opět družicový snímek Skalnatého plesa, už tím, že na něm vlastně žádné pleso není. Při fotopřeletu družice bylo zrovna bez vody a jeho umístění lze odhadnout jen podle stezky po jeho imaginárních březích. Počátkem léta 2013 je situace trochu lepší, pleso je skutečně plesem a vody je tak akorát, skoro stejně, jako pamatuji při poslední návštěvě před 25 lety.

Dominantou plesa je Lomnický štít (2.633 m n.m.) hrdě se tyčící nad plesem. Dnes se však před námi cudně halí do mraků a pozor si přestane dávat jen na chvíli – stačím udělat nepříliš invenční záběr s neuvěřitelně špatnou kompozicí (tím neříkám, že ty ostatní fotky by se mohly poměřovat Zlatým řezem). Ale vrcholek je zdokumentován a ani rychlé stažení mraků zpět už Lomničáku nepomůže – viděl jsem i to, co nám dnes evidentně ukázat nechtěl. Nic nepomůže zlostné hřmění blížící se bouřky.

Kolem observatoře se neohroženě vydáváme vzhůru po kamenitém svahu Huncovského štítu, bez ohledu na hřmění nad Tatrou (prozatím jen hřmí, blýskat v okolí se ještě nezačalo). Prudkým stoupáním zdoláváme dvoutisícovou Velkou Svišťovku (2.038 m n.m.), sviště slyšíme hvízdat, nezahlédneme ale žádného. Naivně myslíme, že nejhorší máme za sebou, teď už jen z kopce. Lépe napsáno: teď už „jen“ z kopce. Začíná pršet, prudké klesání po kluzkých kamenech je možná větším trápením, než dýchavičná cesta vzhůru před chvílí. Naštěstí nás bouřka jen lízne svým okrajem a za dvacet minut svítí slunce a konečně poprvé v Tatrách vidíme pořádně větší kus modré oblohy, bouřka nám ji pěkně vymetla.

Sestup je místy poměrně exponovaný, pomocné řetězy se nám zdají být umístěny poněkud nelogicky na druhé straně žlabu, než bychom čekali a přivítali. Možná to je jen důsledek eroze způsobené turistickým provozem, před pár lety mohly být správně, dnes je máme neprakticky daleko a přes ruku.

Už ze Svišťovky je vidět Zelené pleso, my se však nejdříve na chvíli zastavíme u malého romantického Čierneho plesa, abychom trochu zregenerovali a nepřišli na Brnčálovu chatu špinaví od sestupu po řetězech rozbahněným žlabem.

A konečně jsme u Zeleného plesa s nejhezčí horskou scenérií ze všech tatranských ples v pozadí.

Wikipedie:

Zelené pleso Kežmarské je jezero za čelní morénou v Dolině Zeleného plesa ve Vysokých Tatráchna Slovensku. Má rozlohu 1,770 ha a je 188 m dlouhé a 136 m široké. Dosahuje maximální hloubky 4,5 m. Leží v nadmořské výšce 1545 m. Na západě se zvedají prahy Veľké Zmrzlé a Malé Zmrzlé doliny, rozdělené hřebenem Jastrabí veže. Na severu od jezera pozvolna stoupá svah hřebene Kozího štítu a Žeruchové kopy. Na východ klesá Dolina Zeleného plesa. Na moréně plesa stojí Chata pri Zelenom plese (do roku 1992 nazývaná Brnčálova chata). Pleso má dva přítoky. Jsou to z jihu přitékající potok od Čierneho plesa, ze západu přitékající potok, který vzniká soutokem potoků z Medené kotliny, Veľké Zmrzlé doliny a Červené doliny. Přísun vody zabezpečují také četné prameny, které vyvěrají na jeho písčitém dně.Na východ z plesa odtéká Zelený potok, který vytváří Bielou vodu, jež ústí do Popradu.

Na fotkách je zřetelně vidět, proč je Zelené pleso vlastně zelené. Užíváme si chvíle odpočinku v chatě, které pořád říkáme Brnčálova, i když se dnes jmenuje nepříliš invenčně Chata při Zelenom plese. Docela by mě zajímal důvod přejmenování. Nevíte někdo?

Jastrabia veža je v přímém protislunci, takže nabízím jinou dominantu – mohutný a až úctyhodný Malý Kežmarský štít (2.514 m n.m.) a jeho masív, severní stěna je s výškou 900 metrů nejvyšší v Tatrách.

A zbývá cesta dolů podél Zeleného potoka, který se zničehožnic mění na Bielu vodu. No nic, romantice to neubírá a je pravda, že potok zpočátku mírný a tudíž zrcadlící okolní zeleň se mění na bystřinu plnou bíle pěnivé vody.

A na závěr zástupce bohaté tatranské flóry, hořec Clusiův. A tím končí mé letošní tatranské plesování.