Taneční: Á dva tři, zpět dva tři

Pro někoho první opojné stavy navozené kroužením po parketu, pro mnohé jiné první společenská sebevražda (další budou následovat). Často první tě(le)snější kontakt postpubescenta s druhým pohlavím - a nejen s pohlavím, říká klasik.

Dílem skutečné a dílem neskutečné monology a dialogy mého syna při jeho premiéře v tanečních, nezbytné to součásti kulturního vzdělání mladé generace.

Tak mně to začlo. Jak ve Stříhali dohola malého chlapečka - všichni se dívali. Stojíme tady v řadě, já lapám po dechu přidušený šlajfkou a knoflíčkem pod krkem, který mě doma donutili zapnout. Neskutečné - ani košili mě nenechali ven z kalhot a musela dovnitř. Chvíli jsem s nimi nemluvil, až teď vidím, že jsme na tom všichni stejně, asi je vezmu na milost. Ve filmech prý: „Polil mne studený pot." Co to je za blbost, ten stroužek, co mně teče po zádech a do očí, ten určitě studený není. A to teprve stojíme a posloucháme ty cancy. Prý musíme říkat: „Smím prosit? Dovol, abych se Ti představil. Jmenuji se..." atd. To určitě.

„Pánové, zadejte se!"

Kam všichni utíkají? Jéžiš, co to stojí přede mnou, tam, kde nikdo neutíká? No tak to ne, taky musím přidat. Jo! Skvělé. Dopadlo to dobře. „Ahoj, sem Jirka. Můžu?" - není to zrovna předpisové, ale kolem sebe slyším podobné formulace.

Á dva tři, zpět dva tři. Prý waltz. Takový tanec určitě neexistuje, to bych o něm musel někdy slyšet. Neříkají tak valčíku - o tom už sem slyšel? Prý ne. Asi si to vymysleli speciálně pro nás. Proboha, proč se všichni kluci kolem tváří jako zombie, proč se tak divně klátí, vždyť jsou úplně mimo, skleněné nevidoucí oči, kam sem se to zas dostal. Proč se nemůžou tvářit normálně jako já?

„Jirko, netvař se jako zombie!"

Aha, asi je to nakažlivé. Ale holky to většinou nemají. I když ta vedle, co hledí na špičky a něco drmolí, ta by mohla být taky nakažená - co to říká? „Raz dva tři, raz dva tři." Jo tak, ona si počítá. To my s přirozenou inteligencí zvládáme i bez toho.

„Jirko, seš úplně mimo. Poslouchej přece. Teď. A teď. A teď."  

Ale vždyť dělám tři kroky, ne? Ona už hraje hudba - aha, to sem si nevšiml. Ale jak se pozná, kdy je „Á", kdy je „dva" a kdy „tři", to už nám ten směšný pán neřekne. Bacha, de k nám!

„Hele, dívej se na mne a zkus ty kroky současně se mnou".

Uf, už je pryč, to byl trapas, ještě že to vzdal docela rychle. „Hele, Báro, buď to budu dělat jako on, pak budu vypadat jak úchyl, nebo podle sebe. Nejsem úchyl, takže to budu dělat podle sebe." No, nějak to nejde. Ona to nějak žere. Furt cosi o rytmu. Po přestávce zkusím chytit nějakou jinou, co by to tak nežrala. Ale když se tak dívám kolem, nebude to jednoduché.

A to mě čeká každý týden až do Mikuláše. No potěš.