SAP - nejdřív tam, pak zas zpátky

Ne, nebude řeč o počítačích, ani o žádném ERP systému. Naopak. Tam, kam se dnes podíváme, mají jiné starosti, než se trápit s počítačem.

Budeme cestovat. 

V Kambodži je jedna světová rarita (ono jich tam je těch rarit samozřejmě více, ale dnes nás zajímá právě ta jedna): zajímavá řeka, několik set kilometrů dlouhá a poměrně široká, která teče dvě třetiny roku na jih, načež se její tok otočí a čtyři měsíce teče zpět na sever.

Řeka Sap  vytéká z jezera Tonle Sap a teče na jih, kde se vlévá do Mekongu v centru hlavního města Phnom Penhu. V době záplav však zvedne Mekong svou hladinu tak, že v rovinaté zemi se dostane nad úroveň hladiny několik set kilometrů vzdáleného jezera a řeka Sap tak začne téct opačným směrem a plyne od Mekongu zpět do jezera. Osm měsíců tak Sap teče od severu k jihu, čtyři měsíce naopak. Z Mekongu se přitom do jezera Tonle Sap dostane tolik nových ryb, že na zbytek roku uživí početnou populaci jezerních lidí.

Projíždíme nejdříve okrajovou částí Siem Reapu, kde už město není tak turistické a lidé tu žijí tradičním způsobem. Zástavba je koncentrovaná v zeleni kolem říčky, většina dřevěných domů stojí na kůlech, aby při záplavách zůstaly nad hladinou. Postupem času osídlení řídne a omezuje se na občasnou vesnici mezi poli, ráz domů zůstává zpočátku stejný. Jen čím se více blížíme jezeru, tím jsou kůly vyšší a vyšší. Dřevo jako hlavní stavební materiál už je použito jen na kůly a hlavní konstrukci staveb, stěny jsou vypleteny nějakým druhem rákosu či palmy. Vesnice vypadají velmi svérázně.

Řidič na naše naléhání zastavuje náhodně v jedné takové malé vesnici, kde asi cizinci nejsou běžnými hosty. Vydáváme se mezi překvapené obyvatele do uliček stranou od hlavní silnice, kolem nás se okamžitě nahrnou děti, které jen tak s cizinci do styku nepřijdou a chtějí si na naše bílá těla aspoň sáhnout. Jejich rodiče jsou zdrženlivější, dělají, že si nás nevšímají, ale vidíme, že nás po očku bedlivě sledují. Pokračují v obvyklých činnostech. Ženy cestou z nákupu klábosí ve skupinkách, část nákupu v míse na hlavě, starý děda přivazuje uvolněný příčný trám k nosnému kůlu svého domu, na verandě se myje v barelu nádobí a jinde zase připravuje pozdní oběd. V umělohmotném umyvadle před domem myje žena sebe i děti, je zahalena v pruhu zelené látky, který posunuje tak, aby se kousek po kousku mohla umýt, momentálně je zahalena jen do pasu a k nám zůstává otočena nahými namydlenými zády.

U silnice vidím přenosný stánek s rychlým občerstvením pro místní, hlavně nějaká grilovaná masa na špejlích. Prodavačka je velice překvapena, že u ní chci nakoupit a že se zajímám zrovna o kuřecí pařátek. Za pár drobných (v přepočtu asi 5 Kč) je můj. Je zřejmě marinován v nějakém koření a ogrilován nad ohněm a je fantastický. Ne jako jídlo, na to je na něm příliš málo masa, ale jako pochoutka. Musí se okousávat asi jako kuřecí křidýlka nebo žabí stehýnka, chutná výborně a všem doporučuji. Tedy pokud se nebojíte ptačí chřipky, jsme asi v nejrizikovější oblasti světa, což si uvědomím s polknutím posledního sousta.

Přijíždíme k přístavišti u jezera a přesedáme do loďky se zastřešenou kabinou. Vyrážíme na jezero a po vyplutí z přístavního zálivu chráněného poloostrovem se ocitáme na jezeře tak velkém, že nevidíme ostatní břehy, jsme jako na moři. Proplouváme kolem malých ostrůvků a plovoucích vesnic, to už nejsou jen domy na kůlech, tady domy skutečně plují postaveny na dřevěných pontonech jako hausbóty. Dopravu obstarávají loďky.

Jedna lodička s námi srovnává rychlost a přiráží k nám, asi desetiletý kluk přeskakuje a nejdříve nabízí pití, pak za pár drobných v dobrovolné výši zájemcům masíruje zezadu krk. Snaží se přirazit i další loďka s tříčlennou rodinou, malé dítě zvedá ve slabých ručičkách velkou krajtu a chce, abychom si ji za dolar vyfotili. Kolem nás začíná být živo. Projíždíme plovoucí vesnicí, míjíme největší stavbu, kterou je škola pro jezerní děti, právě jim končí vyučování. Děti nasedají do loděk a plují domů. Pro ty menší připlouvají rodiče.

Všichni někam plují, občas někdo rybaří. Vidíme i na verandy domů a občas i dovnitř do místností, úplně normálně tu lidé vaří, uklízí, odpočívají v houpacích sítích. Jeden člověk se stěhuje – celý dům má zapojený za svou loďkou poháněnou motorem na tyči a vleče jej za sebou i se psem na verandě. Děti si hrají a baví se, u kluků je oblíbené dovádění na vodě v plechových nebo umělohmotných lavórech, odrážejí se tyčemi nebo jen tak pomocí rukou.

Dostáváme se až za vesnici na širou hladinu, kde otáčíme a vracíme se k lodnímu domu pro náhodné a zřídkavé turisty. Přirážíme a vystupujeme na palubu z kmenů krytých deskami. Ve skutečnosti to vypadá, že se jedná o tři spojené pontony či vory, na kterých stojí dům s dvoupatrovou vyhlídkovou věží. Na části nejdále od břehu jsou ve dnu dva bazénky, jeden s asi metrovými sumci, ve druhém leží několik krokodýlů s otevřenými tlamami, kterými vidíme jejich žluté dolní patro s řadou ostrých zubů. Proč krokodýly chovají, to vidíme vzápětí v turistickém obchůdku, kde visí vypreparované krokodýlí kůže a kde podstatnou částí sortimentu jsou kabelky, peněženky a pásky právě také z krokodýlí kůže.

Vylézáme na věž a pozorujeme panoráma jezera i zvláštní vesnici kolem nás. Voda je plná odpadků, to se zde neřeší a vůbec si neděláme iluze, kam odtéká toaleta v zadní části lodi – ostatně i u okolních domů je toaletou jen rákosová zástěna v zadní části za příbytkem. Což nebrání místním v tom, aby se v jezeře myli, vodu používali na vaření a dokonce ji i pili.

Kolem se postupně shromažďují loďky – prodejny. Nabízejí všechno možné, dokonce se tu v kovových kotlících i vaří. Sortiment kupodivu nijak turistický není, vždyť kdo z nás by právě potřeboval vajíčka nebo olej. Samotným prodavačkám je jasné, že moc toho neprodají, možná nějakou plechovku s pivem. Asi tu jsou spíše za zábavou, než za obchodem. Vždyť turisté jsou vytržením z běžné odpolední nudy. Jedno malé dítě má hlad, maminka ho tedy hned nakojí.

To, co drží dítě v pravé ručce, není koláč, ale je to matčino prso. Tuto fotku by mně jistě na facebooku hned smazali...

Kluci v lavórech si přitáhli své krajty a nevzdávají se naděje na dolar za fotku. Mají konkurenta ve vystříhaném kolegovi s copánkem, který se se svou krajtou dere až k nám na loď. Vítězí ale batole sotva chodící, které rodiče vysadí na naši loď i s krajtou, která evidentně přesahuje jeho možnosti. Všelijak mu padá, dítě po ní šlape a necitlivě ji tahá a hází, had musí mít svatou trpělivost, když si to vše nechá líbit.

V obchůdku zahlédnu dřevěné masky, které sbíráme a tady jsme jich prozatím moc neviděli. Po chvilce smlouvání kupuji jednu Buddhovu hlavu z tmavého těžkého dřeva, ruční práce (každá vystavená hlava je při detailním pohledu trochu jiná). Začíná se stmívat a my se chystáme k odjezdu. Ještě pár záběrů ze západu slunce cestou zpět do autobusu a frčíme zpátky do města na večeři.