Pozor, paní učitelko! Řítí se dům!

První třída, plná prcků. Vpředu paní učitelka, tedy tehdy spíše soudružka učitelka. Zajímavé, ač zpracovávaní propagandou, my prvňáčci nějak vycítíme, že naší učitelce sluší spíše paní, než soudružka.

Já bych její práci dělat nemohl. Asi hned druhý den bych někomu namlátil a zavřeli by mě. Ale naše paní učitelka znala nějaké kouzlo. Čerství školáčci sedíme v lavicích a hltáme její každé slovo. Prostě přirozená autorita. Někdo má a někdo nemá. Naše paní učitelka stoprocentně má.

Sedím s Maruškou a zkouším přemoudřele zavtipkovat: „Proč se nás ptá, sama by to měla vědět, když je ta učitelka!". Maruška se chytá, ale jde na to více od lesa, autorita jde na chvíli stranou: „To je teda pěkná kráva, když to neví." Na mne silná káva, vtipkovat, to ano. Ale kráva? To už je za hranicí. A malý bonzáček Libor Novotný se hlásí a šeptá paní učitelce do ucha to, co by nahlas nikdy nevyslovil: „Paní učitelko, ona říkala...". Tak nás to učili už ve školce - hlásit se musí přece každý prohřešek proti autoritám.

Paní učitelka situaci zvládá s grácií. Volá si Marušku a vysvětluje jí, že jsou věci, které se neříkají, ani jako vtip. Bonzáček také pochválený není (avšak ani nijak výrazně odsouzený za svůj hnusný čin, ostatně tehdejší ideologii by vyhovovalo, kdyby mu to zůstalo - tak ale paní učitelka určitě neuvažuje, jen je jí líto obou aktérů té politováníhodné kauzy). Pro mne se z toho později stává celoživotní trauma, kterého se částečně zbavím až tehdy, když se v dospělém věku odmítnu nechat naverbovat k profesionalizaci na poli bonzování. Maruško, ještě jednou a pořád dokola se ti omlouvám.

Maruška je vůči autoritě přece jen více imunní, než my ostatní. Neumíme psát, neumíme číst, počítáme do deseti. Naší matematické dovednosti Maruška využije v soutěži řad o nejlepší hádanku. Řada u dveří nebodovala - její hádanka byla příliš lehká. Hádanka prostřední řady zase poněkud nedávala smysl - v první třídě nic divného. Za nás, řadu u okna, jde soutěžit Maruška:

„Pán měl starý dům a padala mu z něj omítka. Předseda národního výboru mu poručil, ať napíše nějakou ceduli, ale pán neuměl psát. Proto na kus papíru nakreslil toto:"

!!!  ∩∩  ∩∩   ∩∩   ∩∩   ∩∩   ∩∩   ∩∩ !!!

Nechápavě hledíme, než nám Maruška vysvětlí: „No přece: Pozor, pozor, pozor. Se dům řítí!". SEDUM ŘITÍ!

Paní učitelka nehne ani brvou: „My jsme to, Maruško, nějak nepochopili. Děti, pojďte, zazpíváme si. Prší, prší."