Pane, spořit na účtu, to je pro stupidní zbabělce.

Varování: Máte-li ekonomické vzdělání, jsou-li vašim koníčkem akciové trhy, jste-li odborníkem přes podílové fondy, dostáváte-li provize za klienta od finanční instituce, pak dále rozhodně nečtěte.

Znáte to. Chcete dětem uložit pětistovku od babičky na účet nebo dokonce ještě na knížku (když už ji dostaly při Vítání občánků) a už vás mají. Paní na přepážce začne sama, někdy na vás dokonce zavolá mladého kravaťáka, který se představí, i když jste se nikdy neviděli, jako váš osobní investiční bankéř: „Pane, na účtu se peníze dávno nespoří. Peníze musí vydělávat peníze, ale mizerné úroky na (našem!?!) účtu vám peníze spíš znehodnotí."

Známá pravda - nejhůře jsou peníze uložené na bankovním účtu. Ani úroky spořících účtů nepokryjí inflaci. Skutečně rozumný člověk uloží peníze do akcií a fondů. Ale pak se třeba nestačí divit.

Neznám ze svého okolí šikovného investora, který by stabilně vydělával obchodováním s akciemi nebo jen pouhými penězi vloženými do podílového či jiného fondu více než já, hloupý konzervativní „investor", syslící své těžce vydělané nespotřebované (= neutracené, nepropité a neprokouřené) penízky na spořících účtech u několika různých bank. Ne, že bych jich měl tolik, ale přece jen, z těch proslovů finančních odborníků jsem si zapamatoval aspoň diverzifikaci rizika, tedy nechci riskovat další Agrobanku, IPB a několik dalších.

Od těch, co se nechali ukecat, slýchávám smutné příběhy o zkrachovalých investičních skupinách a jejich „stabilních" fondech, v lepším případě o poklesu hodnoty vkladu jak reálném, tak někdy i absolutním. A když už si někdo nestěžoval do letošního léta, stěžuje si teď.

Ne, ne. Nechte mne dál být hloupým. Nenuťte mne opustit mé státem garantované obyčejné účty, s mizernými procenty úroků. A nebalamuťte mne řečičkami o inflaci a poklesu reálné hodnoty. Inflace je pojem makroekonomický, kdežto já se pohybuji v nezajímavém mikrosvětě svého prostředí. Jistě se mne dotýká růst ceny nafty a elektřiny. Ale zase mne nezajímají ceny plynu, nemám problém s deregulací nájmů (bydlím ve vlastním - a hodnota domečku zatím neklesá, spíše naopak), pivo nepiji. Dražší máslo (ono vlastně v porovnání se stejným datem minulého roku dražší asi nebude) mně kompenzuje elektronika - občas měním počítač, občas televizi, pravidelně foťáky (ničím je na cestách). To vše je zase rok od roku levnější, nebo za stejnou cenu dostanu vyšší výkon. A 5 x 30 Kč za poplatky doktorům mne prozatím nezruinovalo. Opravdu nemám pocit, že má osobní inflace kopíruje spotřební koše ministerstva financí.

„Tak dobře, pane. Já vám chtěl poradit pro vaše dobro, ale ne proti vaší vůli, klidně zůstaňte u našeho spořícího účtu. A víte co? My vám k němu přidáme tady pěknou kreditní kartu. S obrázkem dle výběru. A první rok zdarma. To je nabídka, co?"

Děkuji. Já mám svou prachobyčejnou kartu debetní. Proč mám sledovat, jestli už mně nenabíhá úročené období. Proč nosit další kartu v peněžence. Proč riskovat její ztrátu či odcizení. A kolik bych za ni platil další roky. Proč si přidělávat komplikace, když mně stávající karta vyhovuje.

„Dobře pane. Tedy vlastně špatně, ale co mám s vámi dělat. Tak aspoň uzavřete životní pojistku svým dětem."

Když ony ještě nevydělávají. Kdyby se jim něco stalo (hrozná myšlenka), nenechají po sobě nezaopatřenou rodinu. A brát ten mrzký peníz jako „odměnu" za tu nepředstavitelně hroznou událost, to je skoro cynické, nemyslíte? Brrr, fuj. Až založí rodinu, až budou vydělávat své penízky, třeba se také pojistí (jako jsem se pojistil já, aby rodina nezůstala bez prostředků, kdyby něco).  Ale do té doby jim raději spořím na té darované knížce - nesmějte se, přísahám, že jiné vkladní knížky nemám, dokonce účet ovládám zásadně internetově, takže nejsem sto let za opicema. Jen padesát let za opicema (bez účasti v podílovém fondu, bez karty kreditní, bez dětí pojištěných na životě). Ale spokojený.

„A pane, co třeba penzijní připojištění?"