Panamským průplavem za 36 centů i za 331 000 dolarů

Ano, obojí se může stát. Za proplutí zdymadlem se platí podle tonáže. Těch 36 centů zaplatil světoběžník Richard Halliburton, když zdymadlo proplaval „ouškem“.

Jedeme z Panama City podél kanálu směrem od Tichého oceánu do vnitrozemí, kanál prozatím spíše tušíme za terénními nerovnostmi a vegetací. Nad stromy a keři se objevuje velká sněhobílá stavba, snad elektrárna, vypadá moderně a s těmi různými anténami a věžičkami na střeše až futuristicky. A právě k ní zamíříme doleva, podle směrníků Miraflores Locks. S údivem zjišťujeme, že to, co jsme považovali za nějakou elektrárnu, je ve skutečnosti ohromná loď čekající před zdymadlem na možnost proplutí.

Kolem zdymadel je navršený vysoký val, držící zdymadla na rovinatém terénu pohromadě. Právě pod ním parkujeme a po schodišti vcházíme do návštěvnického centra Panamského průplavu, které je zde u miraflorských zdymadel. Dostáváme vstupenky s čárovým kódem a bez váhání vyjíždíme výtahem do třetího patra na vyhlídkovou plošinu, odkud je nejlepší výhled na loď připomínající elektrárnu, která právě vplouvá do propusti tažena na lanech několika stříbrnými lokomotivami.

Wikipedie:

Panamský průplav (španělsky Canal del Panamá, anglicky Panama Canal) je námořní průplav ve Střední Americe. Vede skrz Panamskou šíji a spojuje Atlantský oceána Tichý oceán (konkrétněji Karibské moře a Záliv Panama). Vstup z karibské strany se nachází u města Colón, tichomořský u Ciudad de Panamá. Panamský průplav byl budován Francouzi v letech 1880 až 1889 a Američany v letech 1901 až 1914.

Průplav je dlouhý 81,6 km a široký 150 až 305 m. Průplav má 6 zdymadel, z toho dvě na tichomořské straně v Pedro Miguel a v Miraflores.

Poplatky jsou v průplavu stanovovány podle tonáže. Rekordní mýtné ve výši 331 tisíc dolarů zaplatila loď Disney Magic. Nejmenší poplatek zaplatil údajně Richard Halliburton, když plaveckým stylem "ouško" proplaval kanálem, stálo ho to 36 centů.

Pohled z plošiny na proplouvající lodi je ohromující. Máme štěstí právě na loď tak ohromnou, že se na šířku do plavební komory vejde s vůlí asi půlmetrovou po obou stranách. Ostatně podle rozměrů plavební komory se i nákladní lodě stavějí, říkají se ji panamaxy a právě rozměr miraflorské komory je určující mírou při jejich výstavbě. Loď samotná nemá vůbec šanci jakkoliv v komoře manévrovat. O proplutí se stará šestice mimořádně výkonných stříbrných lokomotiv (z Japonska), které zvládají jak utáhnutí mohutných kolosů, tak i prudký výjezd do krátkého kopce u každých komorových vrat – lokomotiva totiž musí vystoupat o výšku, o kterou se zvedne hladina komory po napuštění. Komora pod vyhlídkovou plošinou zvedne lodě o 13 metrů, je ovšem jen jednou součástí tříkomorového zdymadla s celkovým převýšením 26 metrů.

Čtyři lokomotivy se starají (i za pomoci navijáků) o tažnou sílu a směrují přední část lodí při správném proplutí těsnou komorou, dvě zadní lokomotivy udržují ve směru zadní část a dobrzďují. Strojvedoucí musí být mistrně sehraní a koordinovaní. Člověk stojící na břehu by klidně dosáhnul na bok lodi, tak těsně je vše vypočteno a změřeno. Později v muzeu při simulaci proplutí komorou (což je vlastně z kapitánského můstku natočený a zrychlený záznam průjezdu skutečné lodi zdymadly) mám pocit, že cítím a slyším i občasný drobný náraz na stěny komory. Vůbec by mne to neudivilo, ale opticky nic takového nevidíme. V každém případě je to ohromující a nepopsatelné.

Veleloď byla vtažena do komory a ohromná vrata, původní, tedy stoletá, se za ní začínají zavírat. Po doklapnutí mají šípovitý tvar směřující proti tlaku vody z vyšší hladiny, na koruně vrat se automaticky vztyčuje žluté zábradlí a přes vrata je možné komoru přejít na druhou stranu – samozřejmě jen zaměstnancům, nikoliv návštěvníkům. Siréna ohlásí otevírání horních vrat a loď se neviditelně začíná zvedat spolu s hladinou vody v komoře. Přes udivující velikost netrvá napouštění nijak dlouho. Snad po deseti minutách je vše hotovo, loď je o 13 metrů výše a může se vydat do vod jednoho z ramen Gatunského jezera. Na cestě ze zdymadla ji ještě bude pomáhat lodivodský člun, dále po podplutí moderního závěsného mostu už bude pokračovat sama.

Na palubě je při pozornějším pohledu vidět basketbalové hřiště

Brzdicí lokomotiva

Celý proces naživo komentuje chlápek s mikrofonem, který ve španělštině a kulometné angličtině se španělským přízvukem popisuje, co se právě děje. Z plošiny je perfektní výhled, jsme asi kolem úrovně horní paluby lodi, před očima máme basketbalové hřiště snad i oficiálních rozměrů právě na střeše lodi. Je prázdné, zato je několik lodníků vidět na zapuštěném balkónku ve stěně plavidla zhruba na úrovni spodní třetiny trupu. Ve svých červených overalech dělají totéž, co my: drží v rukou fotoaparáty a mačkají jeden snímek za druhým, ovšemže opačným směrem. My fotíme loď, oni si fotí nás. Ještě si zamáváme a už lokomotivy kolos odtahují ven ze zdymadla. Až kousek před horními vraty spouští loď motory a začíná manévrovat kormidlem sama. Odhazuje lana a vyplouvá, jako velká vlaštovka ji vyprovází kroužící fregatka.

V prázdné komoře

A o 13 metrů výše po naplnění komory (pro porovnání rozměrů: můj rodinný dům s dvěma nadzemními podlažími je vysoký 9 metrů, vešel by se tedy na výšku do komory 1,5x)

Tím končí její proplutí miraflorskými zdymadly, ovšem nekončí naše podívaná. Komory jsou totiž dvě vedle sebe a do zadní komory už byl pomalu vtažen typický nákladní panamax naložený kontejnery. Prý jich může vést i několik tisíc, ten náš tak naložený není, je to vidět i na ponoru, vidíme i velkou část obvykle schovanou ve vodě pod čárou ponoru, pozná se podle červené základové barvy. Lokomotivy přesto mají co dělat, když se snaží ji rozpohybovat a vtáhnout do komory. Při zabrzděných kolech lodí nejprve cuknou navijáky, pak se pomalu rozjíždějí, ale po napnutí lana jimi tíha lodi cukne nazpět a musí se rozjet znovu – to se několikrát opakuje, až než se loď dá do pomalého plynulého pohybu zdymadlem. Na jeho konci je naopak podobně přibrzděna zadními lokomotivami.

Poloprázdný panamax, loď vyrobená podle rozměrů panamských zdymadel

Rozdíl hladin je 13 metrů, vrata komory jsou původní, tedy stoletá

Už nečekáme na naplnění komory a sjíždíme do přízemí, kde nás turniket po přiložení čárového kódu ze vstupenky pouští do muzea Panamského průplavu. Muzeum zabírá celá tři patra budovy. Začíná nenápadně obyčejnými popisnými panely s texty a fotkami z historie průplavu a jeho stavby. Jen občas je expozice ozvláštněna modelem rypadlové lodi, nějakého nástroje či jinou zajímavostí. Moc se nezdržujeme a eskalátorem se necháme vyvést do další části. Ta je vytvořena jako příď lodi pod kapitánským můstkem ve třetím patře, kromě jiného nás asi nejvíce baví přírodovědná část expozice s preparáty typického hmyzu od obrovských brouků přes sklípkany až po obří (pa)kobylky a barevné motýly.

Pořád žádná bomba, tou je až třetí patro. Tady jsou totiž interaktivní exponáty, takže si můžeme klikou zavřít polovinu vrat modelu plavební komory, druhá půlka je ovládána elektronicky tlačítkem. Další místnost je temná a na zadní stěně má fotografii tunelu vodního přivaděče. Na zemi a protější stěně je označeno místo, kde přesně má stát fotograf, aby osobu u zadní fotky viděl v hledáčku jakoby stojící přímo ve vodním tunelu. A na své si přijde i kameraman, protože podlaha reaguje na chůzi a každý krok rozvíří pod nohama pomyslné kruhy na umělé vodní hladině, která je na podlahu promítána asi spodní projekcí.

Model velínu kanálu s obrazovkami, telefony a vysílačkami doplňují dvě otočná křesla, v jedné figurína poněkud excentrického operátora s telefonem v ruce, druhé je volné pro návštěvníky a jejich focení v roli dispečera. To nejlepší samozřejmě nakonec: kapitánský můstek. Je uložen na skrytých hydraulických ovladačích, vybavení je okopírováno z originální kontejnerové lodi a výhled dopředu i do stran zajišťují tři prostorná okna. Právě v oknech je promítán velmi reálný panoramatický záběr, zřejmě synchronizovaný z několika kamer. Znázorňuje proplutí miraflorskými zdymadly, pochopitelně zrychlené do asi pěti minut. Vše doplňují zvuky různých motorů a vysílaček, nejúžasnější je ale právě natřásání a naklánění kabiny přesně podle děje na obrazovkách. Vše je tak realistické, že lidé s kinetózami, jako jsem třeba já, mají po chvilce problém s rozbouřeným žaludkem. Přesto zůstávám skoro tři opakování smyčky, při prvním proplutí pozoruji scénu, druhé natáčím na kameru a při třetím si užívám detaily typu letících ptáků, pozorování „klesajících“ lamp osvětlení komory za fiktivními okny při napouštění, drcnutí do stěny komory při brzdění před horními vraty a podobně. Velmi nevšední zážitek.

Ten frajer s telefonem je jen figurína

Tak (ne)vidí zdymadlo kapitán ze svého můstku, je zcela odkázán na tažné lokomotivy

Ještě jednou si vyjedeme na horní plošinu a sledujeme další lodi v komorách, pak sjedeme naopak do přízemí a vyjdeme si až k plotu těsně u kanálu a pozorujeme vše tentokrát ze žabí perspektivy. Panamský průplav je úžasné technické dílo, na každého musí nutně silně zapůsobit, obdivují jej i turistky zaměřené evidentně netechnicky. Asi jako když se člověk poprvé ocitne na Eiffelovce. Prostě cítíme obdiv nad tím, co dokáže člověk vytvořit.