Nosorožci útočí!

Trvání kopulace u nosorožců je asi půlhodinové, většina savců jen závidí. Že by zato mohl ten dlouhý, tvrdý vztyčený roh? Tak uvažují pytláci.

Populace nosorožců je zdecimovaná především pytláky. Ti je lovili a loví kvůli jejich dlouhému rohu, který se po rozemletí na prášek považuje za účinné afrodisiakum, tedy v pověrách. Skutečnost je jiná, jediný "pozitivní" vliv může být způsoben tak nanejvýš placebo efektem, aneb přání bývá otcem myšlenky... Přesto se počet afrických nosorožců (o asijských psát nebudu) díky černému lovu snížil z 8000 kusů v šedesátých letech minulého století na necelou půltisícovku v současnosti.

Většina nosorožců žije v národních parcích a jsou snad jejich nejpřísněji chráněnými obyvateli. Mnohem více je nosorožců bílých, česky správně tuponosých, nosorožců černých, tedy dvourohých, je ještě mnohem méně. Zajímavé je, že černý a bílý nosorožec se barvou vůbec neliší, oba jsou prostě šedí a jen šedí. Jen když se vyválí v bahně, jsou někdy tmavší (hlavně když je blátíčko ještě vlhké), po uschnutí jsou pak ale třeba skoro úplně bílí. Omyl v pojmenování prý vznikl chybnou interpretací anglického "wide", široký, které domorodci slyšeli nebo četli jako "white", tedy bílý. Bílý nosorožec se totiž živí nízkou trávou a tomu má přizpůsobenou tlamu, která je skutečně široká. Černí nosorožci si pochutnají i na keřích a k tomu jim pomáhá tlama protáhlá skoro do krátkého chobotku.

Není úplně snadné je poznat. Známé pravidlo poskytuje jednoduchý návod: je to jako u lidí, nosorožec bílý má mláďata obvykle před sebou (jako bílá žena kočárek), u černých mládě samici následuje vzadu (černá máma nosí své bejby na zádech). Teorie dobrá, ale kdo viděl nosorožce v přirozeném prostředí, ví, že to není pravda. Mládě je prostě tam, kde se mu zrovna chce a kde jej máma nechá. 

Ne v každém africkém národním parku nosorožce najdeme. My je v listopadu 2008 pozorovali hlavně u jezera Nakuru v Keni, i když jsme je zdálky zahlédli i v tanzanském Ngorongoro. Ale do Nakuru byli svezeni i z jiných míst a díky relativní izolovanosti jezera (a díky nevelké rozloze parku) bylo možno vytvořit systém hlídání pomocí elektrických protipytláckých hlásičů a ohradníků, takže se zde úspěšně rozmnožují a je možno se k nim s doprovodem domorodého rangera přiblížit na vzdálenost docela malou (mnohým turistům až nepříjemnou). Přesto se nejedná o žádnou zoologickou zahradu. Zvířata zde žijí normálním divokým životem, nikdo je nekrmí, nikdo je nijak neomezuje. Ale také je nikdo nestřílí.

Při naší cestě parkem narážíme nejdříve na líného samce, leží uprostřed louky na břehu jezera a má nás na háku. Dělí nás od něj říčka, kterou nezdolá ani naše toyota s náhonem na všechna 4 kola. 

(Pokud se fotky nezobrazují správně, zkuste http://picasaweb.google.com/libor.o.novotny/Nakuru#)

Snažíme se objet říčku přes její mělčí ústí do jezera, kde rozháníme hejna pelikánů a plameňáků. Těm se ve zdejším bezodtokovém jezeře obzvlášť daří, protože alkalická voda způsobuje přemnožení vodních řas, nejchutnější potravy plameňáků. Ale najdou se zde i ibisi a jeřábi.

K našemu nosorožci se nakonec ani nesnažíme dostat. Na udusaném břehu jezera sledujeme totiž napínavější scény, kdy spolu bojují další dva samci - ten menší je evidentně vyzyvatel, druhý, větší, by se raději pásl a bojuje jen povinnosti, brání se a ustupuje s nadějí, že to menšího kolegu přestane bavit. Ten ale nevidí, neslyší a rány rohů slyšíme i přes spuštěný motor. Obvykle nás ranger nechá fotit v klidu s motorem vypnutým, ale tady ne. Asi ví proč. Když se dostaneme k bojujícímu páru na nějakých 10 metrů, ukáže se, že nevšímavost bojovníků k okolí není taková, jak se zdála. Náhle oba zvedají hlavy a už dusají mohutné nohy a ženou dva kolosy k našemu autu. Řidič neváhá, řadí zpátečku a zbaběle couvá ze zóny ohrožení, kterou si zvířata brání.  Naštěstí je nebaví nás pronásledovat. Tyto dvoutunové kolosy běží nečekaně až šedesátkou a hned tak se neunaví. Teď jim ale stačí, že nám nahnaly trochu strachu a vrací se k předešlé zábavě - už zase třískají rohy o sebe.

Mohli bychom sledovat souboj i déle, ale ono to těm nosorožcům dlouho trvá všechno, nejen ta kopulace, takže vítěze bychom se asi stejně nedočkali. Jedeme tedy podél ustupujícího břehu dočasně vysychajícího jezera, narážíme ještě na další skupinku nosorožců, tentokrát mírnějších a slušně vychovaných - když nás vidí, poslušně zapózují ve fotogenické skupince. My se ale nezdržujeme, chceme se podívat na jezero z výšky, z vyhlídky na blízkém kopci, kde je dokonce možno výjimečně opustit auto. Obdivujeme scenérii jezera s okraji růžovými hejny plameňáků, zatímco se našim nadšením baví paviáni, kteří se přišli zasmát nad   našim skoro dojetím z té krásy kolem. Zvláště já jim asi připadám neobvykle směšně, když mne spatří vedoucí samec, práskne sebou na stůl altánku a chechtá se, až se za břicho popadá.

Ráno si vše ještě zopakujeme. Máme štěstí i na vzácnější černé nosorožce (dvojrohé), kteří tentokrát nebojují, ale snídají trávu zvlhčenou ranní rosou. A ráno jim zpříjemňují ibisi, kteří tady nahrazují tradiční klubáky, malé zoborožce, čistící tlustou kůži tlustokožců od parazitů. 

A je nám líto jednoho zraněného samce. Polehává na trávě a na krku má otevřenou ránu, asi od soupeřova nosorohu. Připadá nám, že by to mohl být ten větší ze včerejších bijců.

Zahlédneme i buvola. Přestože to na fotce vypadá, jakoby jeho zjevení nastartovalo u jednoho z nosorožců raketový pohon, ve skutečnosti jde jen o značkování revíru.

A na závěr jedna zebra.

A na úplný závěr: prosím profesionály, aby omluvili mé fotky, špatné jak po kompozičíní, tak po technické stránce. Jsou to jen turistické fotky, které budou vytištěny a založeny do mého alba. Rád bych nabídl fotky hezčí, ale prostě jinak to neumím... Video z Lake Nakuru: