Ngorongoro - přírodní Archa Noemova

Kráter Ngorongoro v Tanzánii sice oficiálně nepatří mezi Sedm přírodních divů světa, ale podle mne by si zasloužil minimálně čestné členství. Musí uchvátit snad každého, kdo jej poprvé uvidí z výšky více než 600 metrů na některé z vyhlídek na jeho hranách.

Kráter hluboký zmíněných 610 metrů je největší neporušenou kalderou na světě, vznikl před dvěma miliony let při explozi obrovského supervulkánu. Ještě dnes tvoří jeho zachovalé strmé hrany téměř pravidelný kruh o průměru kolem 20 km. Svahy jsou tak prudké, že je většina zvířat není schopná překonat (až na slony a buvoly), takže 30.000 jedinců žije v kráteru izolováno od okolního světa jako v přírodní Noemově arše. Kupodivu se populace antilop, gazel, zeber, pakoňů, hyen, lvů, hrochů, slonů a buvolů udržuje v dobré kondici, nijak geneticky nepoznamenána vzájemným příbuzenským křížením, ke kterému zákonitě musí docházet (například lvů je zde kolem šedesáti, přesto se jejich smečka, žijící v několika samostatných rodinách, nijak nezmenšuje).

V kráteru pramení dvě krátké řeky, které jednak napájejí několik jezírek, jednak udržují na několika místech hustý prales. V období sucha jezírka významně zmenší svou plochu, nikdy však nevyschnou úplně a umožní tím přežití živočišných druhů na vodě závislých (z velkých savců například hroši).

Celé území je přírodní rezervací a kráter je zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Na hranách kráterů je několik turistických lodgí, odkud je možno do kráteru sjet džípy 4x4 po strmé cestičce a s rančerem absolvovat safari. Kromě jednoho jediného místa se samozřejmě nesmí z auta vystupovat a nijak plašit zvěř. Výjimku mají Masajové, kterým jako jediným vláda povolila pěší pohyb uvnitř kaldery a dokonce zde teoreticky mohou pást svá stáda krav a koz, pokud by se jim zachtělo hnát je přes vysokou přírodní bariéru (oni by se té vlády stejně neptali, takže ta oficiální výjimka umožňuje všem zachovat si tvář - Masajové neporušují zákon a tanzanská vláda je nemusí nijak stíhat a trestat, což by se jí stejně nepovedlo).

O obrovské rozloze kráteru by se asi nejlépe udělala představa při letu vrtulníkem nebo letadlem, ovšem ani jedno ani druhé jsem neabsolvoval. Dokonce i strejda Google zde zklame, protože ani na jeho mapách tento přírodní div nevynikne a neumožní nám udělat si pořádnou představu. Fotky z vyhlídek ukážou vždy jen část kruhové hradby, dvacet kilometrů je dvacet kilometrů.

Zdroj: Google Maps, ostatní fotky jsou mé.

Lodge vystavěné na horní hraně kráteru poskytují úchvatné výhledy. Už proto, že stěny pokojů jsou obvykle prosklené a na vyhlídkových terasách jsou instalované dalekohledy, kterými mohou turisté při odpoledním zázvorovém čaji pozorovat divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí (časy na safari jsou omezeny a hlídány, takže větší část dne mají zvířata kráter jen sama pro sebe). A pozor - v některých lodgích (ne úplně v těch levných, ale řekněme od střední cenové relace) se k snídani podává i pravé francouzské šampaňské, k východu slunce se to vyloženě hodí.

Masajů jsme při safari v kráteru potkali několik, žádný z nich s sebou neměl stádo, takže je otázka, co zde hledali. Možná se byli sami pokochat.

Asi nejpočetněji jsou mezi faunou zastoupeny zebry. Obvykle se pohybují ve společnosti jiných býložravých zvířat, protože samy špatně vidí a ani s čichem na tom nejsou nejlépe. Takže se spoléhají na smysly jiných zvířat. S pakoni nebo antilopami si kupodivu nekonkurují, protože to matka příroda moudře zařídila tak, že zebry spásají jiný druh vegetace, než ostatní stádová zvířata.

Jezírka si pro sebe zabrali hroši. Ti zdejší mají jednu specialitu, která se jinde tak často nevidí. V pravidelných intervalech své pospávání přeruší zvláštní otočkou o 360 stupňů, připomínající kanoistický eskymácký obrat. Tím si zvlhčí kůži a mohou spát dále, zatímco se jim vodní ptactvo stará o očistu kůže od parazitů. Hroch je nejnebezpečnější velké africké zvíře, má na svědomí nejvíce lidských životů po komárech Anopheles roznášejících malárii.

Ještě větší stáda než zebry tvoří velká společenství buvolů. I buvol umí být agresivní a zákeřný, je lépe se mu klidit z cesty, byť trochu připomíná přerostlou přihlouplou krávu. Raději neprovokovat, umí být zlý.

Nezkušení cestovatelé mají zpočátku tendenci za buvoly považovat i pakoně, což je ovšem úplně jiná váhová kategorie. Pakůň je sice velká, ale pořád jen antilopa, nemá nic společného ani s buvolem, ani s koněm. Má výborné maso, a protože prozatím nepatří mezi bezprostředně ohrožené druhy, lze se s ním často potkat při večeři na talíři.

Kráter pochopitelně lehce překonávají ptáci, takže se také často pozorují při projížďce dnem kaldery. Následuje čejka, orel a jeřáb (zde neobvyklá kompozice, protože jeřábi se pohybují zásadně v párech, kde vzdálenost mezi jedinci nebývá větší než metr, takže fotka se třemi jeřáby není pro tyto nádherné ptáky úplně charakteristická).

Leskoptev nádherná si své jméno jistě zaslouží, snovač na dalším snímku také, protože umí snovat propracovaná hnízda. Staví zásadně samci (žlutý). Po vybudování budoáru pozve na prohlídku samičku (šedá) a ta jeho dílo zhodnotí. Když se jí líbí, tak se s ním spáří a vychová mladé. Když spokojená není, bez milosti dílo mnoha dnů práce samečkovi před očima rozmetá. Dámám se to zdá správné a inspirativní, pánové spíše soucítí se samečkem.

Zpět k savcům. Nechybí samozřejmě šakali a hyeny (hyena na snímku). Hyena je sice mrchožrout, ale umí i lovit a dokonce prý hyeny zabijí více antilop než lvi. Ovšem pak jsou často právě lvy od své kořisti odehnány a musí čekat, jestli něco po králi zvířat zbude. Proto to vypadá, že se živí jen zbytky po jiných zvířatech, což není tak úplně pravda.

O lvech jsem už psal. Po kráteru se jich pohybuje asi šest desítek, vždy v rodinách o několika kusech. Mají zde celkem pohodlný život, jejich lovná zvěř nemá kam utéct. Třeba antilopě impala se říká "antilopa McDonald" - nejen podle černého dvojoblouku na bílém zadečku, ale i proto, že si na ně lvi chodí jak do fastfoodu - lev dostane hlad, tak si skočí pro impalu. Na obrázku je sice gazela Thomsonova, ale pro ně platí totéž v bledě modrém.

A na konec sloni, kteří jako jedni z mála migrují i přes hrany kráteru. Ten na obrázku překvapil. Porovnejte oba snímky pořízené několik vteřin po sobě - na tom druhém jakoby zázračně přibyla pátá končetina. Že by ten náš džíp byl tak vzrušující? Raději jsme poodjeli.