Létající listy, živé větvičky a číhající pavouci

Mnozí cestovatelé jsou při první návštěvě deštného pralesa zklamaní z toho, že nevidí žádné živé tvory. Mám  pro ně jednoduchou radu – zkuste to v noci.

Obdivujeme pohled z balkonu našeho pokoje v kostarickém Monteverde na oranžový západ slunce nad místními Kordillerami. Cestou přes město jsme si objednali u místní agentury noční procházku pralesem se zkušeným průvodcem, dvě hodiny za USD20. Není to málo, ale už máme zkušenosti z jiných míst, že noční život v pralese je často čilejší, než denní. Takže teď čekáme na slíbený odvoz do divočiny.

Neměli jsme čas ani na večeři, jen si bereme nejnutnější vybavení. Jedeme přes městečko až k nenápadné odbočce a po ní ještě další kousek. Není to nijak daleko, čekali jsme delší cestu. V malém domečku se nás shromáždí sedm, nafasujeme LED svítilny a můžeme vyrazit. Bohužel začíná mžít, nechce se nám tahat pláštěnku, snažíme se přežít v mikinách, uvidíme, jak to bude pokračovat.

Náš upovídaný průvodce šmejdí hned za domem svou silnou svítilnou po korunách stromů. Prý tady předchozí výprava před půl hodinou viděla lenochoda. My máme smůlu, lenochod zmizel. Průvodce se s porážkou nechce smířit, ale nic jiného mu nakonec nezbude. Vydává aspoň vysílačkou pokyny kolegům, aby se lenochoda snažili pro nás vystopovat. Trochu to mrzí, začátek není moc nadějný. Evidentně nerad nás průvodce vede po okraji pralesa dál, co pár vteřin stejně neodolá a i na tu dálku přejede koruny, jestli se lenochod neumoudřil a nevylezl ze své skrýše.

Stezka zatáčí do pralesa a průvodce nás opatrně zastavuje a shromažďuje kolem keře. Svítí dovnitř a ukazuje nám zářivě zeleného hádka, asi třičtvrtěmetrového. Ten je tak dokonale maskovaný, že nám chvíli trvá, než ho ve spleti větviček a listů poznáme. Pak nám ovšem není jasné, jak to, že jsme ho doteď neviděli. Prý poměrně jedovatý had si nás nevšímá a slídí po nějaké kořisti. Jeho uštknutí je pro člověka smrtelné, pokud se nedostane do několika hodin do nemocnice, kde mají příslušné sérum.

Po krátké přednášce pokračujeme dál a popojdeme jen o pár metrů, když nám průvodce ukazuje úplně obyčejný suchý list. Hnědý, běžně žilkovaný, dokonce po straně okousaný. Až po bližším a detailnějším zkoumání spatříme drobné nohy, jako mívají luční kobylky, a dlouhatánská tykadla. To nějaká pakobylka svými mimikry list jen napodobuje. Naprosto dokonale. A na nižší větvi ještě jedna. Tu vidíme seshora, takže iluze už není tak dokonalá, nohy a tykadla ji prozrazují o trochu více.

Vtom se ozývá vysílačka a průvodce nás poklusem žene zpět kolem hada až skoro k hlavní cestě. Tady čeká kolega, kterému se konečně podařilo najít hledaného lenochoda. Smůla se obrátila ve štěstí, tady ho máme před sebou jako na dlani. Nejdříve leze po kmeni nahoru, kde se chvíli usadí. Průvodce nám dává výklad o životě lenochodů, když najednou uprostřed věty začne nadšeně vykřikovat, že vidí bejby. U lenochodů prakticky neexistuje pohlavní dimorfismus, samec vypadá stejně jako samice a poznají se od sebe nejlépe právě tehdy, když se samička stará o mládě. A to je náš případ. Lenochod(ka) visí na vodorovné větvi a ručkuje po ní dál od nás, přičemž nám jistě nerada odhaluje tmavé mláďátko zuby nehty se vleže držící na jejím břichu. Strávíme spolu skoro deset minut, už tento zážitek stál za účast na noční prohlídce. Lenochodi jsou úžasná zvířata. 

Omluvte prosím kvalitu fotky, ale lepší nemám

Wikipedia:

Lenochodi mají dlouhou a hustou hnědavou srst, která roste opačným směrem, než je obvyklé. To lenochody chrání před deštěm, jelikož může voda stékat směrem od břicha ke hřbetu a na zem a tudíž se srst nepromočí. V přírodě mají srst zelenavou, což však nezpůsobuje barvivo srsti, ale zelené řasy, které na lenochodech rostou na povrchu ve zvláštních žlábkách a poskytují tím lenochodům ochranné zbarvení. V zoologických zahradách však toto zbarvení nalezneme jen zřídka, jelikož jsou řasy velmi citlivé na vlhkost vzduchu a rostou jen v takové vlhkosti, jaká je v pralese. Jeho srst se však stává domovem i hmyzu, např. motýlců. Jeho tělo dorůstá na délku přibližně 60 až 64 cm a jeho hmotnost se pohybuje kolem 6 – 8kg.

Lenochodi mají i v poměru na své tělo obrovský žaludek, který naplněný může zabírat i celou břišní dutinu. Těžce stravitelnou stravu tráví pomocí zvláštních bakterií a prvoků. Lenochod se vyprazdňuje zhruba jednou za deset dní, ale přílišnou výjimkou není ani jednou za třicet dní. Mají také proměnlivou teplotu těla, která i během dne může kolísat mezi 27 až 35 °C a při velkém kolísání teploty upadají lenochodi do strnulosti, která se na první pohled podobá zimnímu spánku. 

*****

Vracíme se do pralesa. Jdeme úzkými vyšlapanými stezkami husím pochodem za sebou, prší víc a víc, vytahujeme bundy. Naštěstí není žádné horko, takže se i v nich dá vydržet. Průvodce tvrdí, že přes cestu se mihl pásovec, kromě něho ho však nikdo neviděl, i když jsme zašustění slyšeli. Chvíli se ho snaží bezúspěšně najít. Ještě to pak zkusí při zpáteční cestě, se stejným výsledkem. Okolo cesty, která se místy prakticky ztrácí v porostu, jsou natažena tenká vlákna pavučin a uprostřed jedné z nich sedí pěkný pavouk s mohutným zadečkem. Takových podobných tu musí být opravdu hodně.

Na dalším keři už nenaletíme na trik s listem. Tato pakobylka se trochu liší, neimituje suchý list, ale tváří se jako lísteček úplně čerstvý, jen s několika tmavšími flíčky, kde jakoby list začínal usychat. A opět ta dlouhatánská tykadla. Zase musíme konstatovat, že příroda umí čarovat, tak dokonalé mimikry jsme ještě neviděli.

Tělo, nohy a tykadla pakobylky jsou vidět jen při pohledu zblízka, při běžném odstupu jsou mimikry dokonalé

Vycházíme na mýtinu, kde nám průvodce ukazuje velikánskou mravenčí kolonii. Po své dálnici tu nepřetržitě ve dne v noci pochodují mravenčí dělníci jeden za druhým a každý nese na zádech ukousnutý velký zelený list. Míří s ním do jedné z desítek, ne-li stovek vchodů do kolonie, listy v mraveništi se nechají nahnít a mravenci na nich pěstují houby a plísně, kterými se živí. Stejný druh jsme už několikrát viděli, třeba před pár dny v panamském Metropolitním parku. Pro ostatní to je novinka a pilní mravenci se jim líbí tak, jako se líbili nám, když jsme je viděli poprvé.

A z louky objevujeme i dalšího lenochoda, tentokrát ve vysoké koruně jednoho z velikánů, poměrně daleko od nás (v porovnání se samičkou s mládětem před chvílí). Moc se nezdržujeme a průvodce tentokrát míří najisto. Ani se nesnaží nám namluvit, že další naučné zastavení bude náhodné. Dokonce zaslechneme několik dalších výprav, které se vracejí z místa, kam míříme, další se tam chystají po nás. Po vyšlapaných schodech mezi hustými stromy v náročném terénu scházíme a kloužeme na římsu ve svahu, po které se pouštíme dál. Musíme jít tiše a našlapovat lehce, aby se půda moc netřásla. Zastavujeme a průvodce nás po jednom pouští na plošinku nad třemi schody, odkud vidíme na noru, před kterou stojí neuvěřitelně vybarvený sklípkan Smithův. Poznávacím znamením jsou oranžové klouby na chlupatých nohách, podle průvodce se mu tady tak i říká, red-knee-tarantula. A potichu se po jednom vystřídáme, někteří (včetně mne) jdou dvakrát. Sklípkan je skutečně krásný a obrovský, snad by se mně ani nevešel do dlaně.

Za sklípkanem je vidět vchod do jeho nory, až zaleze, nastraží před něj jemné vlákno, jehož chvění mu bude signalizovat blížící se kořist

O kus dál nad námi spí hnědá sojka s hlavou pod křídlem, my však míříme k vysokému vykotlanému kmenu, kde se prý často schovávají různá zvířata, hlavně nosáli coati. Ale ať se snaží, jak se snaží, dnes nám tady průvodce nic neukáže, kmen je osiřelý, nebo se nás zvířátka bojí.

Vracíme se do schůdnější části lesa, cestou narazíme opět na další prazvláštní druhy hmyzu. Jako první se nám představí pětadvaceticentimetrová strašilka (byť místní průvodce tvrdí, že je to kudlanka). Opět bychom si jí bez něho neměli šanci všimnout, a to i přes její výjimečnou velikost. Naprosto dokonale napodobuje větvičku, i se klátí jako zmítaná větrem. Na fotce je osvícená bleskem, takže je mnohem viditelnější, než ve skutečnosti, kdy ji někteří kolegové nevidí, ani když se jí pod naší navigací dotknou prstem. Příroda je mocná čarodějka.

Ač to na fotce nevypadá, tak tuto čtvrtmetrovou strašilku mnozí neviděli, ani když se jí téměř dotýkali

O kus dál spí na listu morpho modrý, nejhezčí motýl této oblasti – ovšem hezký je za letu. Spící nám nastavuje svá blankytně modrá křídla jen z fádní rubové strany, takže zaujme hlavně velikostí. Jdu poslední a neodolám: probudím motýla s tím, že stihnu zmáčknout spoušť a budu mít pěkný záběr letícího morpha. Bohužel jsem příliš pomalý, motýl mizí ve větvích keře, kde mimo náš dosah usedá a znovu usíná.

Konečně jednoho živočicha najde i někdo jiný, než průvodce – zvláštní pancéřovaný brouk s krunýřkem z pásků leze po listu těsně nad zemí. Průvodce mávne rukou, věděl o něm, ale je to jen obyčejný šváb, který mu nestojí za řeč. Podobně ani o kus dál pěticentimetrový tesařík. Zato nad světle zelenou kobylkou (také na naše poměry velkou) se rozplývá, prý je to nejhezčí místní kobylka. Liší se od ostatních rohem na hlavě, jehož účel jsme nepochopili.

V lese déšť tolik nevadí, my se ovšem pomalu blížíme ke konci naší cesty. I když se to nezdá, prochodili jsme v nočním pralese dvě hodiny a pořád bylo co sledovat. Jsme maximálně spokojeni. Pro milovníky zvířat (pokud mezi zvířata počítáme i hmyz) skvělý zážitek.

Vracíme se před desátou, takže na večeři už moc nevěříme. Nicméně v restauraci nás rádi vidí, takže ještě stihneme i povečeřet, i když jen lehce, dáme si salát palmito. Srdíčka palmy palmito jsou možná nejlahodnější zeleninou do míchaných salátů. Taková pořádná porce salátu na večeři dostatečně zasytí a je určitě zdravější, než se nacpat polosyrovým masem (jak to pohříchu obvykle dopadá u většiny našich večeří v Kostarice, obvykle totiž vyhrávají steaky). Srdíčka palmito jsou dužninou řapíku listů stejnojmenné palmy a vynikají lahodnou nakyslou chutí – přirovnal bych je chutí k mladým kukuřičkám naloženým v láku, jen jemnějším.