Komunismus je pervitin lidstva

ČSSD testuje reakce voličů na nový model svého budoucího vládnutí. Pokusný balónek vypustil David Rath, když připustil, že by si přál po vítězných volbách menšinovou vládu své strany tiše podporovanou KSČM.

A vypadá to, že by to mohlo vyjít, žádné ostré protesty se neozvaly, média informaci více méně jen vzala na vědomí a informovala o tomto výroku spíše okrajově. Proč se taky vzrušovat nad něčím, co všichni dávno tuší, nebo dokonce vědí, přestože takto otevřeně se ještě nikdo nevyjádřil.

Ale pozor, spolupráce s komunisty se ještě nikdy žádné straně nevyplatila. Nakonec na ni všichni doplatili. Komunismus je totiž pervitinem lidstva. Kdepak kunderovský optimismus a opium, to bylo dávno v minulosti, dnes se s optimismem a jeho omamnými účinky už téměř nesetkáme.

Doba jde kupředu a lidská víra „v něco" prožívá svůj vývoj darwinisticky. Jde tu o výběr druhů, kde silnější vítězí nad slabším. Dnes však silnější není ten, kdo má větší svaly, dokonce ani ten, kdo je chytřejší. V rámci boje o přežití vítězí ten, kdo má méně skrupulí, kdo se více než o pokrok zajímá o poražení soupeře jakýmikoliv prostředky. Protože ten, kdo vítězí, určuje pravidla. V rámci tohoto boje se vyplatí lhát a podvádět, intrikovat, pomlouvat, spojovat se s ďáblem či marťany. Protože cílem je vítězství. A vítěz bere vše.

Dříve lidé hledali útěchu a optimismus ve víře v dobrého a spravedlivého Boha, v odměnu za svá strádání v posmrtném rajském životě. Komunisté se takové víry oprávněně obávali, vytloukli ji proto lidem z hlav a nahradili ji vírou stejně iracionální, optimistickou vírou v to, že se všichni mohou mít dobře už na tomto světě, bez svého přičinění, bez zbytečných obav z hříchů. A všichni bez rozdílů, nezáleží na tom, jak se kdo snaží, zda je pilný či lempl. Základem této nové víry je, že stát se postará a jednou bude lépe. Stát nás vyléčí, dá nám vzdělání, postará se všem o bydlení. A o práci (nic není zcela dokonalé). Jenže se ukázalo, že takto nastavený systém prostě nefunguje. Nestaral se stát, ale starali se komunisti. A ne o to, co slibovali, ale o sebe. Stát ostrouhal a za 40 let komunistické vlády se všechny země touto drogou postižené propadly až na dno. Ono je to totiž spíše droga, než obyčejná víra. Nejdříve levná a zdánlivě bezpečná, její uživatelé si myslí, že mají vše pod kontrolou. V nadcházející euforii se lehce povznesou nad detaily (procesy padesátých let, normalizace, pošlapávání lidských práv, glorifikace průměrnosti). Vše vypadá jako mejdan roku, doktor je zadarmo, k přijetí na vysokou stačí dobrý kádrový profil, paneláky rostou jako houby po dešti a byt nakonec dostane každý. Na nic víc sice nezbude, ale koho by napadlo šilhat k západním sousedům, kde se lidé také léčí u doktora, také studují, také bydlí - ale musí za to vše platit. Co na tom, že po zaplacení toho všeho jim zbude ještě něco navíc a nám ne. Vždyť mít něco zadarmo je tak lákavé.

Ale pak účinek drogy začne vyprchávat. Nastává kocovina. Najednou každý vidí, že bez komunistů se jinde mají lépe. Absťák přichází, na další dávku už není (peníze nestačí jen tak tisknout, ne nadarmo byla dříve jejich hodnota kryta zlatem). Ve chvíli vzácné krátké úlevy přichází rozhodnutí - je třeba závislost léčit. Droga jménem komunismus je zavržena. Národ vyléčených narkomanů dříve závislých na slovu „zadarmo" se vzchopí a bojuje.

Jenže droga je zrádná. Kdo k ní jednou přičichnul, je pořád v nebezpečí. Pervitin podle internetu dokáže navařit skoro každý - stačí prý jen pár běžných léků. A zrovna tak v politice. Vezme se pár levných a populistických léků, trochu se povaří a lide poslouchej: „Zdraví musí být zadarmo. Školné? To je protilidové, správně je škola zadarmo. Autobusy pro děti - zadarmo. Deregulovat nájmy vyvoleným? Zločin! Jak vyléčit krizi průmyslových podniků? Třináctými důchody."

A jedeme v tom znovu. Prozatím tomu ještě neříkáme pravým jménem, ale balónek už byl vypuštěn. Když se nic nestane, budeme v tom brzy opět až po uši.

Protože komunismus je pervitinem lidstva.

P.S.: Raději to nebudu psát na pohlednici. To by byl hloupý Žert. Ať žije Trockij.