Když nemoc zvítězí

Aniž bych o tom nějak více přemýšlel, považoval jsem vždy hospic za zoufalou baštu utrpení, kam odkládají necitliví příbuzní své umírající blízké, o které se nechtějí dále starat a klasické nemocnice jim nechtějí nebo nemohou více pomoci.

Foto: Hospic Citadela

Až když nad tatínkem začala vítězit těžká nemoc a poznali jsme i zkušenost s doléčováním pooperačních stavů v Léčebně dlouhodobě nemocných, když už ani má obětavá maminka mu nedokázala pomoci v jeho utrpení svou domácí péčí, když už tatínkova bolest byla větší než jeho vůle strávit poslední okamžiky v klidném prostředí domova, pak teprve jsem pochopil svůj omyl.

Tatínek v hospicu nestrávil dlouhou dobu. Díky maminčině péči se dařilo dlouho s nemocí bojovat doma, za pomoci lékařů několika zdravotnických zařízení. Jen po prvním fatálním zhoršení zdravotního stravu, které už lékaři nedokázali řešit, tatínek se smutkem pochopil nutnost opuštění domova a upřednostnil pobyt v hospicu před chladným a neosobním pobytem v LDN. To bylo v prosinci minulého roku, v sentimentálním období před vánočními svátky, o kterých věděl, že budou jeho posledními.

Pobyt v pohodlně zařízeném pokoji, kde s ním byla nepřetržitě i maminka, nejen že na něj nepůsobil negativně, jak jsme se všichni obávali, ale dokonce ho na čas dostal z nejhoršího. Mohl oknem pozorovat zimní přírodu v parku, kosy slétající se na krmení, které jim tam připravila maminka tak, jak byli oba rodiče zvyklí krmit ptáčky za oknem svého bytu. Na polohovací posteli by mu dokázala při změnách polohy pomoci i sama maminka, obvykle to však nebylo nutné, protože se o to postaraly sestřičky, stejně jako třeba o osobní hygienu. Přestože raději trávil čas jen v soukromí pokoje, nechal se přesvědčit k účasti na Vánočním koncertu, který se mu velmi líbil i z kolečkového křesla, darované přáníčko si schoval a ještě i nyní jej maminka uchovává jako vzácnou vzpomínku a relikvii. Ač ateista, poklábosil si s duchovním. Ne o Bohu, ale o skautech. I takto se dá pojmout péče o duši a tělo.

Důsledkem této péče bylo, že Vánoce mohl strávit opět doma, v kruhu svých nejbližších. A překvapily ho a potěšily i účastné telefonáty a přání od nových známých z řad personálu hospicu. Po nástupu nového roku se bohužel stav začal horšit. Ani jeho neutuchající vůle k životu už ho nedokázala držet v nadějích, že zhoršení je jen přechodné. V den jeho sedmasedmdesátých narozenin už bylo jasné, že nemoc brzy zvítězí. Bolest a nemohoucnost dosáhly kritické hranice a nezbylo než opět využít nabídky a vrátit se i s pečující manželkou zpět, dokonce do stejného pokoje, kde již jednou pobývali (tehdy s přechodně dobrým koncem).

Poskytnutá péče už jen dokázala zmírnit obtíže přicházející s rychle se blížícím koncem. Nebyl sám. Až do konce s ním byl člověk mu nejbližší, jeho manželka, se kterou ještě před necelým rokem stihl oslavit zlatou svatbu. Jeho vědomí už v tom okamžiku nebylo úplně jasné, od bolesti mu pomáhala farmaka a obětavá péče. Zemřel v klidu, v náručí milované ženy. Ne každý má takové štěstí. To se nedá zažít ani v léčebnách dlouhodobě nemocných, ale obvykle ani v domácím ošetřování, kde není možné poskytnout poslední úlevu a často umírajícího člověka odváží houkající rychlá sanitka pryč ze známého prostředí domova do odosobněného nemocničního prostředí, kde člověk jeden-dva dny umírá sám, ve sterilním prostředí JIP, napojen na přístroje a hadičky.

Teď už vím, že hospic není domem utrpení, hospic je naopak místem účasti a pomoci, které umožní nemocnému člověku důstojný odchod ze života za pomoci a přítomnosti jeho nejbližších (na rozdíl od LDN či nemocnice).

Vážení přátelé z hospicu Citadela ve Valašském Meziříčí (Diakonie Českobratrské církve evangelické), chtěl bych jménem svým i jménem celé mé rodiny poděkovat za vše, co jste pro mého tatínka udělali. Děkuji všemu personálu, počínaje zřízenci, recepčními, přes sestřičky, kuchařky a pomocný personál (ano, i uklízečky si občas přišly s nemocným popovídat) až po lékaře a vedení. Za všechny bych chtěl jmenovitě poděkovat paní Ruth Kopecké, vedoucí úseku sociálních služeb, a doktorkám MUDR. Manové a MUDr. Kvitové.

Děkuji i za projev soustrasti po úmrtí mého otce Františka Novotného, který u Vás zemřel 25. ledna 2011.

Libor Novotný s rodinou