Jeseníky za víkend

Jeseníky za víkend se samozřejmě stihnout nedají. Ale co dělat, když víc času není? Naštěstí mnohá další místa jsme mohli obdivovat celkem nedávno – třeba Rejvízské mechové jezírko, nebo zámek a papírnu v Losinách.

Takže když máme před sebou volný víkend a optimistickou předpověď počasí, zamlouváme si sporthotel přímo v centru dění a vyrážíme aspoň na dva dny s cílem prošlapat na vlastní nohy, co nám naše staré kosti dovolí…

Tím centrem dění je samozřejmě Praděd a areál pod jeho vrcholem, známé horské chaty Ovčárna a Barborka, sídlo horské služby – a prý nejvýše položený hotel u nás, sporthotel Kurzovní, který si vybíráme my (ono ubytovat se dá i přímo v hotelu na Pradědu, takže to „nejvyšší“ se tu musí brát s rezervou).

Ač přijíždíme až kolem deváté večerní, hned vyrážíme ještě nahoru na samotný Praděd. Získáváme tím několik unikátních zážitků – pohledy na Jeseníky zalité rudou září zapadajícího slunce, černou siluetu vysílače na pozadí podvečerní oblohy a otevřenou prázdnou restauraci, kde mastí parta štamgastů karty, asi služba z vysílače. Servírka ochotně přinese objednané fernety a kofoly, vůbec nedává najevo překvapení nad pozdními návštěvníky, je 21:45.

Málokdo si uvědomuje, že správná odpověď na otázku: „Nejvyšší bod České republiky?“ není Sněžka (1602 m). Vysílač na Pradědu (1492 m) má 162 m, takže jeho špička je vy výšce 1654 metrů. Čímž hravě překonává budovy postavené na Sněžce. Ostatně Sněžka je z rozhledny na Pradědu za příznivé viditelnosti v dálce vidět.

Ráno vyrážíme na túru, která bývá označovaná za jednu z nejhezčích ve vrcholových partiích Jeseníků vůbec – okruh z Ovčárny kolem Velké kotliny.

Začíná se kratším výstupem na hřeben, který začíná zhruba na úrovni Petrových kamenů, turistům zapovězených kvůli ochraně zdejších endemických rostlin (viz související článek o květeně Jeseníků).

Vysoká hole je druhým nejvyšším vrcholem (1464 m). Socialističtí generálové zde plánovali vybudovat záložní letiště pro stíhačky(!), dodnes jsou patrné zbytky malých bunkrů všude kolem, ale nakonec tady samozřejmě nikdy žádné letadlo nepřistálo (jen jedno na úbočí havarovalo, to však nebylo vojenské, ale civilní). Zato cílem dělostřeleckého cvičení se dnes nejpřísněji chráněná část Jeseníků skutečně stala. Neuvěřitelné. No nic, raději si všimněme nádherného, třístranného pohraničního kamene, který tu označoval hranici tří panství, jejich reliéfy zdobí jednotlivé strany (lépe řečeno zbytky těchto reliéfů).

Po necelých 8 kilometrech končí naše hřebenovka u Jelení studánky. Dočerpáme vodu a vrháme se dolů, z holin do (pra)lesa zarostlého borůvčím. Cestu prudkým osmikilometrovým klesáním zpříjemní zastávka v bufetu u chaty Alfrédka, kde kofolou zapíjíme Alfrédského smraďocha, pořádný krajíc chleba s máslem, nadrobno rozetřenými tvarůžky, nasekanou cibulkou a posypaný mletou paprikou. Výýýbornýýý (naštěstí blogy ještě nejsou 4D se čtvrtým rozměrem čichovým).

Naše cesta tvoří trojúhelník a jeho nejnižším bodem je po 8 km klesání o 600 výškových metrů osada Karlov. Čeká nás závěrečný trimestr a prudké stoupání. Zacházíme si proto asi dvě stě metrů k nejbližšímu občerstvení (česnečka a borůvkové knedlíky). Překvapuje nás majitelka a servírka v jedné osobě (těsně před důchodem): „A to jdete až na Praděd? Taky se tam budu muset někdy podívat, ještě jsem tam nebyla. A kudy se tam jde?“ – její bufet je čtvrt kilometru od prvního zastavení naučné stezky Velkou kotlinou končící u Ovčárny. Necháváme bez komentáře, vyrážíme vzhůru po naučné stezce a odpočíváme po chvíli u můstku s vodníkem.

Velká kotlina je botanický zázrak, už jsem o ní psal, proto se nebudu opakovat, zmíním jen několik kamzíků na protějším svahu kotle tvaru amfiteátru. Celkem nás čeká jen k rozcestí pod Petrovými kameny 700 výškových metrů, to není málo.

Postupně vycházíme až nad hranici lesa, otevírají se nám nádherné výhledy, až se nechce věřit, že jsme před pár hodinami obědvali v dalekém Karlově hluboko pod námi.

Urazili jsme 24 km, jen posledních třetina znamenala sedmisetmetrové převýšení, k tomu na počátku další porce výškových metrů při chůzi po hřebeni nahoru-dolů, to nám pořád nestačí. Scházíme na Ovčárnu a plynule pokračujeme rovnou až na vrcholek Pradědu, kde kontrolujeme, že Dlouhé stráně jsou napuštěny až po okraj a Sněžka je opravdu vidět.

Denní bilanci tak uzavíráme na více než 30 kilometrů (krokoměr tvrdí dokonce 36 km), převýšení celkem přes kilometr. Spíme jak zabití.

Ráno nás čekají vodopády Bílé Opavy. Obvykle se chodí z Karlovy Studánky, my jsme však nahoře, takže volíme variantu dolů po lehčí modré, která vede stráněmi a lesy nad tokem potoka, a hned zpět nahoru po žluté, přes lávky a můstky, trochu připomínající Slovenský ráj, byť jeho krásy nedosahují. Koukněte na fotky, komentáře netřeba.

Kolem poledne se autem přesuneme na bezplatné (!) parkoviště na Červenohorském sedle a vyrážíme na poslední vycházku na Červenou horu, která dala sedlu jméno. Všimněte si na mapce serpentin silnice, která sedlem prochází.

Tlačí náš čas, proto nestihneme pokračovat na Keprník a Šerák, co se dá dělat, snad někdy jindy. I tak je to pěkný výhled, třebaže je otázka, zda je vhodný pro děti – podívejte se, jak vypadají sjezdovky nad sedlem, to se jejich navrhovatel vyřádil!

Stoupáme asi 4 km pořád nahoru až k Vřesové studánce, prý léčivé, a dále ke Skalnímu oknu, kde teprve otáčíme zpět.

Jdeme trochu jinou trasou, přes vrcholek Červené hory. Cesta je určitě hezčí, kráčíme labyrinty kosodřevin s neopakovatelnými výhledy, mimo jiné opět na Praděd a uřezaný vrcholek horní nádrže přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně.

Něco slupneme a čeká nás skoro 5 hodin cesty domů. Naštěstí pro naše nohy už autem.