Jak málo stačí k životu - Tsamaj

Ráno se všechny děti starší pěti let vydají pro vodu k několik kilometrů vzdálené louži hnědé vody. Muži v produktivním věku jsou větší část roku daleko od domova se svými stády. Ženy podstupují bolestivou obřízku. Nikdy se nesetkali s elektrikou, místo doktorů je léčí šamanky. Neumějí číst, psát, počítat, neznají oficiální jazyk své země - domluví se spolu jen v rámci svého kmene. Přesto vypadají na první pohled šťastně. Žijí stále téměř stejným způsobem života, jako žili jejich předci před tisíci let. Jejich zákonem je tradice. Primitivní kmeny v povodí řeky Omo na jihu Etiopie.

Dnes se podíváme k etniku Tsamaj.

Pokud byste o Tsamajích četli před rokem či dvěma, možná byste narazili na jiné informace. Tsamajové totiž procházejí údobím velkých změn, otázkou je, zda k lepšímu. Deset tisíc příslušníků kmene žije na území, jehož velkou část skoupil nejbohatší Etiopan šejk Mohammed Hussein Ali Al Amoudi (žije kromě Etiopie i v Saudské Arábii) a proměnil je na bavlníkové plantáže. Už kvůli svým polím nechal postavit nové komunikace a další infrastrukturu. To všechno nemohlo nepoznamenat život Tsamajů.

Takže ještě před rokem rodily Tsamajky stejně jako před tisíci lety ve svých chatrčích, kdežto dnes je běžné, že je odveze auto do porodnice, tedy spíše do zdravotního střediska, které poskytuje i tyto služby (mimochodem, děti se rodí téměř bílé, ale netrvá dlouho a dostanou barvu po rodičích). Většina tsamajských osad má zhruba do 25 km nějakou formu zdravotnického zařízení, to je naprosto úžasný údaj, už proto, že jejich území leží ve vysoce rizikové malarické oblasti.

Tsamajové jsou převážně rolníci, dokonce mají vlastní pozemky, i tím se liší od ostatních kmenů v okolí. Samozřejmě se částečně věnují i pastevectví, ale pěstování plodin převažuje. Je to asi dáno i nižší nadmořskou výškou jejich území. Té je přizpůsoben i vzhled chatrčí. Kmen totiž nemusí migrovat a může si proto dovolit pevný a nerozebiratelný dům. Už to tedy nejsou prosté a jednoduše přenosné kopule z trávy, jako u etnik, kterým jsme se věnovali v několika minulých dílech, ale trochu (skutečně jen trochu) sofistikovanější domy. I když to třeba na první pohled není tak vidět. 

Při cestě do osady jsme v ohradě pro dobytek zastihli pěkného dudka chocholatého (ve videu níže) a zoborožce Jacksonova (obr.)

Především je dům stavebně rozdělen na dvě části. Má kulaté stěny vypletené řídce proutím (takže stěnami může proudit vzduch a ochlazovat tak průvanem vnitřek domu), na stěnách je posazena kuželovitá střecha - na jednoduchou konstrukci z větví je vpletena tráva tak, aby po ní déšť stékal a nepršelo dovnitř. Země je z udusané hlíny, ale místa, kde se sedí, jsou pokryta vyčiněnými kůžemi z krav a koz. Samozřejmostí je kuchyňský kout. A pozor, pod střechou, asi tak ve výšce 120 cm (takže není třeba schodů) je z větví vyrobeno patro s ložnicí! Prostě luxus.

Teď něco inspirativního pro muže. Naproti vchodu, u kuchyňského koutu, má žena připraveny kožené zástěry. Z kraví kůže obyčejnou na vaření, nás však bude zajímat ta druhá, kozí. Tu si žena musí nasadit pokaždé, když jakékoliv jídlo či pití podává manželovi, byť by to bylo opravdu jen dvouvteřinové podání něčeho, co si mohl sám lehce vzít. Takže pokud zrovna vaří čirokovou kaši a manžel si žádá podat vodu, musí kravskou zástěru sundat, obléct si zástěru kozí, podat vodu, sundat kozí a navléct kravskou zástěru. Kaše je spálená.

Tsamajové také v něčem o staletí (či tisíciletí) předběhli dobu. Své manželky, hlavně v první fázi manželství, opatřují od nepaměti hlídacím systémem, něco jako GPS (tak tomu zařízení říká náš addisabebský průvodce Mule). Jen technicky je zařízení poněkud jednodušší a nepotřebuje ke své práci družice. Každá novomanželka nosí povinně koženou bederní zástěru, která je vzadu protažena a je do ní všita hůlka. Protože půda ve vesnici je písčitá, zanechává žena za sebou čáru, která ji usvědčuje z toho, kudy chodila. Manžel tak má dokonalý přehled. Zařízení sice má své mouchy, ale nebuďme hnidopiši.

Fotka vypreparovaná z videa, proto ta nižší kvalita. Ale tsamajské GPS bohužel jinak zachycené nemám.

Větší dostupnost civilizovanějších končin má ještě další důsledek, Tsamajské ženy už nechodí úplně běžně od pasu nahoru zdobené jen korálky, jako předešlá etnika, ale relativně často jsou oblečené do látek či kožených přehozů pošitých hustě mušličkami, které je zakrývají až ke krku. I když výjimky ještě existují, nicméně zřejmě to nebude dlouho trvat a přejdou na trička z Asie.

Oproti etnikům z předchozích blogů jsou Tsamajky poněkud plnějších tvarů

Tu stoličku na podložení hlavy při spánku, kterou žena drží v ruce, jsme od ní za pár birrů koupili

Zejména mladé dívky si dávají záležet na úpravě vlasů, ovšem spíše na doplnění účesu přidanými ozdobami - korálky, šňůrkami, jehlicemi a sponami, které někdy zakryjí celý původní účes.

Vypadá to, že Mule má naši cestu promyšlenou, od kmenů civilizaci vzdálenějších cestujeme k etnikům, která se již pomalu přizpůsobují době. A je otázka, jestli to je či není dobře. Já svou odpověď a svůj názor mám. Ale neprozradím.

Video: etnikum Tsamaj v čase 13:30 až 16:30.