Jak jsem zaplatil za pohotovost v nemocnici

O poplatcích ve zdravotnictví jsme si již přečetli desítky (stovky?) článků i blogů. Nejvíce před jejich zavedením a na začátku ledna. Zajímavým fenoménem českých komentátorů, těch studovaných (novinářů) i těch amatérských (nás blogerů) je, že vždy vědí dopředu, jak vše dopadne. Ale už méně často se dočteme ex post, jak se naše očekávání skutečně vyplnila. Shodou okolností jsem navštívil nemocniční pohotovost na podzim loňského roku a stejnou pohotovost znovu teď před několika dny. Takže z praxe: jak to vypadalo v době před poplatky a jak to vypadá dnes.

Samozřejmě následující dva zážitky mohou být ovlivněny desítkami faktorů, netroufám si tvrdit, že jejich odlišnost je dána zavedením 90-ti korunového poplatku za návštěvu pohotovosti. Ale nějaký vliv tam asi bude, protože podzimní zážitek byl podobný těm předchozím návštěvám pohotovosti, kdežto ten současný se poněkud lišil.

Tak tedy příhoda první.

Volá mně zoufale příbuzný z Anglie, že mu vyhřezl hemoroid jak ping-pongový míček (omlouvám se útlocitnějším čtenářům, ale tak to skutečně bylo, přece si nebudu vymýšlet společensky přijatelnější postižení) a nemůže stát, sedět ani ležet. Jen opatrně chodit. A ne že by anglickým doktorům nevěřil, ale jak se anglicky řekne, ehm, „hemoroid jak ping-pongový míček"? Raději jestli bych mu nezabukoval letenku na co nejbližší let domů, česky lépe popíše, kde má problém a kde ho to bolí. Když člověka chytnou hemeroidy, je to prostě vždycky v ...

Ještě tentýž den večer stojíme v řadě na pohotovosti v naší okresní nemocnici. Před námi je asi pět pacientů s těžko odhadnutelnými problémy. Na dveřích ordinace cedulka: „Nezvoňte, vyčkejte příchodu sestry!" Prvních 20 minut sice vyčkáváme, ale sestra nepřichází. Pak se otevírají boční dveře a sestra zvýšeným hlasem opakuje lehce ovíněnému muži, že sanitka ho opravdu nepoveze zpět do sousedního okresního města, musí si najít nějaký autobus (kdo ví, proč ho přivezli k nám? Že by tamní nemocnice znala své pappenheimské?).

Po deseti minutách dohadování sestra vtáhne dovnitř dalšího pacienta a zabouchává bohémovi dveře před nosem. My čekáme, já už sedím, já hemoroid nemám. Po chvíli pacient vychází s žádankou na roentgen, na dveřích laboratoře známá cedulka („Neťukejte, ..."), ale vzhledem k tomu, že v uplynulé půlhodině nikdo nevyšel, pacient se odváží pokyn porušit. Nerudný laborant sice žádanku převezme, ale pověstný řeznický pes by se asi choval lépe.

Zkrátím to: čekáme na vyšetření téměř dvě hodiny, každé otevření ordinace se řeší sanitka pro ovíněnce, až musí zasáhnout ochranka (nebo strážníci - kdo ví). Další čtyři pacienti vycházejí z ordinace na první pohled nijak doktory nepoznamenaní. Jejich problémy jsou asi pro nás dobře utajeny. Samotný zákrok na náš hemoroid je na vysoké úrovni - lékař bez váhání zbujnělé střevo odřezává při lokální anestezi a po třech hodinkách se spokojeně vracíme domů.

Příhoda druhá:

Synovi narazili palec v tělocviku při basketbalu. Sice to jen bolelo, ale i tak učitel syna posílá k řediteli sepsat protokol, pro jistotu. Ale večer, po příjezdu z odpolední domů, je palec už černofialový, dvojnásobně tlustý a poněkud zvláštně ohnutý. Takže neváhám a startuji auto. Na recepci nemocnice nabízí recepční možnost zaplatit 90 Kč u ní, kdybych neměl drobné do automatu. Drobné nemám, platím tedy na recepci. V čekárně se skoro bojíme - nikde ani noha, jen známá cedulka u dveří, tentokrát ale se stručnějším textem: „Zvoňte!". Ještě ani nestihnu připažit, když otevírá sestřička. Omlouvám se za vyrušení, prst bude doufám jen naražený, ale co kdyby. Sestřička po prvním pohledu bez rozmyšlení vypisuje žádanku na roentgen a uklidňuje mne, že rozhodně je třeba kosti zkontrolovat pomocí paprsků.

U laboratoře dnes cedulka není, jen nový zvonek. Po jedné a půl vteřině od stisku tlačítka bere (ochotně) laborant syna do laboratoře, do tří minut je hotovo. Čekáme teď v čekárně, nestíhám přečíst ani stránku z tlusté knížky, kterou mám s sebou po loňské zkušenosti a už nás sestřička volá. Paní doktorka se sice nechce vzdělat v míčových hrách („Jakže se ti to stalo? Já se v tom nevyznám -  ten basket, to je nějaký sport? Ne, nevysvětluj mi to, napíšeme úraz v TV při sportu!"), ale s počítačovým obrazem kostry ruky přímo kouzlí. S profesním zájmem sleduji změny kontrastu a zoomy, takže i mně, laikovi, je jasné, že zlomené to nemáme. Dostáváme krásně modrou palcovou dlahu, skoro je škoda, že se musí schovat za obvaz. A nemocnici opouštíme po asi dvaceti minutách od příchodu. Sice o 90 Kč lehčí, ale zato nedeprimovaní úmorným čekáním.

K čemu že mají primárně ty poplatky sloužit? Aby lidé nenadužívali lékařskou péči? Tak tady to se povedlo.

P.S. Nemám nic společného s pány Julínkem a Cikrtem, nejsem členem žádné politické strany. Ale nejsem ani na sociálních dávkách, takže pro mne není stovka takový problém, jako pro svobodnou nezaměstnanou maminku nebo staré důchodce placené podle socialistických příjmů.