Dobré prase všechno spase XXXI

Pokračujeme v projídání se Japonskem, kterému se věnujeme už několik dílů, Japonsko si to totiž zaslouží. Každý gurmán si tady začíná užívat už od rána. Pojďme spolu ochutnat jen takovou obyčejnou, jednoduchou japonskou snídani.

Odlétali jsme do Japonska trochu s obavami, hlavně manželka Hanka, která je silně nerýžová. Ubytování jsme měli zařízené v tzv. business hotelech (což je levnější kategorie hotelů s dobrým poměrem cena/výkon, využívaná japonskými obchodními cestujícími při služebních cestách), kde ráno podávají jen „jednoduchou japonskou snídani“, která bývá popisována jako "zelený čaj, polévka miso, rýže a mořské řasy, na zpestření různá nakládaná zelenina".

Polévku miso jsme doma v rámci příprav zkusili ve fast-foodu u Vietnamců – zkuste to někdy taky a uvidíte, že to obvykle není žádný zázrak. Zelený čaj nezasytí, rýže s řasami zní tak trochu jako sushi bez náplně. Pro člověka odvyklého rýži už od let školních jídelen žádná lákavá představa. Budeme trpět ranním hladem?

Už první snídaně nás přesvědčila, že veškeré obavy tu byly zbytečné. Japonská kuchyně nezklame ani u „jednoduché snídaně“. Ono ten popis není vyloženě nesprávný, jen je mírně zavádějící a neúplný.

Předně polévka miso podávaná v Japonsku je samozřejmě úplně jiná než její tuzemská vietnamská verze. Je to sice jen takový podezřelý vývar z fermentovaných (rozumějte: nakvašených) surovin – rýže, ječmene, bobů a fazolí, obvykle spíše přesolený, mírně nelibě páchnoucí, neurčité hnědé barvy, zahuštěný cibulí, pórkem, tofu nebo nebezpečně vypadajícími houbičkami. Ale po druhé misce vzniká návyk, kterého se člověk jen těžko zbavuje, a po příletu domů trpíme už dva měsíce abstinenčními příznaky. Pije se vždy jen čerstvá a Japonci si na rozdíl od nás nepřidávají a spokojí se při každém jídle s  malou mističkou, ve které je servírovaná. Polévka miso (správněji misoshiru, protože samotné miso je jen ochucovadlo) je téměř automatickou součástí každého většího jídla a ani často nebývá účtována v ceně útraty. Z mističek se miso pije, kousky tofu, cibulka a houbičky se vybírají hůlkami, lžíce se nepoužívá. Snídani bez miso bychom si v Japonsku ani neuměli představit (ono tedy ani večeři) a jak už jsem psal – doma nad snídaňovou houskou s paštikou vzpomínáme na miso každé ráno.

Zelenému čaji jsem věnoval samostatnou kapitolu dříve, takže pojďme na rýži. U snídaně ve všech hotelích je při snídani k dispozici neomezeně rýže ve formě malých trojúhelníčků obalených v různých směsích, každé ráno minimálně tři verze. Rýže je poněkud lepivá, ale rozhodně ne rozvařená, je to dáno typem rýže, ne způsobem úpravy. Trojúhelníčky se lehce rozdělí na hrudky, které už hůlky snadno dopraví do úst. Velikost trojúhelníčku je uzpůsobena tomu, aby každé sousto mělo na sobě trochu obalové směsi, která rýži ochucuje. Není to sice žádný zázrak, ale se vzpomínanou rýží ze školních jídelen to nemá nic společného. Člověk si nijak zvlášť nepochutná, ale ani ho to neurazí a naopak rýže dobře zasytí, ne nadarmo ji do sebe zápasníci suma ládují po miskách.

Kromě trojúhelníčků obalených ve směsi koření jsou často na táccích i podobné rýžové trojúhelníky obalené v těstíčku a osmažené. Zmiňuji je spíše jen kvůli kompletnosti, chuťově se od ostatní rýže téměř neliší.

Ale ta pravá snídaně začíná tam, kde popisy „jednoduchých snídaní“ končí, tedy u příloh, které autorům bedekrů a průvodců nestojí ani za zmínku. Ke každé snídani je na bufetovém stole nejméně šest různých příloh, které je většinou možné považovat za hlavní chod snídaně. A Evropan je skoro denně překvapovaný tím, co zde najde.

Velmi často jsou takovou přílohou nudle, mnohdy k nerozeznání od našich špaget. Bývají zalité různými omáčkami, které sem tam chutnají povědomě – třeba jako boloňská špagetová směs. Takže člověk sice jí tradiční japonské nudle, ale při zavřených očích by myslel, že snídá boloňské špagety. Podobně masové kuličky. Nepochybuji o jejich japonském původu, ale kdyby je přivezli k nám do skandinávského obchoďáku s nábytkem, tak by je klidně mohli vydávat za švédské masové koule. Na těstovinovém salátu s majonézou by si pochutnal leckterý konzervativní český strávník a několikrát jsme se setkali i s bramborovým salátem - kdo by to byl býval řekl do jednoduché japonské snídaně.

Teď to zase vypadá, že japonská snídaně je ve skutečnosti tak trochu evropská. Ale není tomu tak, i tyto přílohy vypadají japonsky a ten chuťový podtón místní kuchyně tam zůstává. A kromě toho další talířky na pultu obsahují už zmíněnou nakládanou zeleninu, často velmi netradiční a nám neznámou. Nebo možná známou, ale v jiné úpravě. Speciální nakládané okurky (nebo to byla cuketa?), tenoučké plátky růžového zázvoru gari, již zmíněné řasy, zelí, neidentifikovatelné zeleninové saláty, lotosové květy buď nakládané nebo jako součást salátu, nakládané kyselé švestičky ume, až moc trpké a svíravé naložené třešně. Každý den něco jiného, něco chutná víc, něco méně, ale vždy se vybere dost a dost příloh, aby se člověk dosyta najedl.

Ponechme teď na závěr stranou hotelové snídaně a pojďme se na jednu noc ubytovat do rjókanu, tradičního japonského penzionu. Spí se zde v prázdných pokojích, kde jediným vybavením je asi 15 cm vysoký stoleček a televize s více než 100 cm úhlopříčkou, podlaha je z rákosových rohoží tatami, stěny někdy ještě papírové posuvné, jinde už přece jen trochu bytelnější z tenkého sádrokartonu papír pouze imitujícího. Na spaní se z výklenku ve stěně rozloží tzv. futony, ráno se opět sbalí i s přikrývkou do role a uloží se zase do výklenku. Boty se nechávají u vchodu, chodí se bosky, jen na záchodech (společných) jsou záchodové pantofle. Společná je i koupelna s neustále napuštěným bazénkem šíleně horké vody. Před vstupem do bazénku se každý poctivě pořádně vydrhne a osprchuje, takže Japoncům (na rozdíl od nás) pak nevadí, že se koupou v bazénku po někom cizím. Po rjókanu se chodí v domácích kimonech (správněji v jukatách, ale u nás se to moc nerozlišuje), která jsou každému volně k dispozici.

Součástí ubytování v rjókanu bývá také japonská snídaně, tentokrát už ovšem ne „jednoduchá“, ale „tradiční“. Stoluje se vsedě na zemi u nízkých dřevěných stolů, jídlo přináší obsluha. Součástí je samozřejmě konvice zeleného čaje (obsluha ochotně doplní), mistička polévky miso a neomezeně rýže. A kromě toho pak velké množství miniaturních talířečků s drobnými chuťovkami, třeba tři malinké houbičky (něco jako naše špičky), malá nakládaná švestka, kousek tofu. Jenže talířků je tolik, že i těmi drobnostmi se člověk zasytí. Z větších porcí je na stole talířek s volským okem, velmi tenký plát ryby opečené do křupava (aby nevadila občasná kůstka, která pečením zkřehne tak, že pak není ani cítit) a mistička nakvašených fazolí, kterými prý Japonci testují cizince. Kdo ji dokáže sníst, má jejich uznání. Ovšem na Čechy přivyklé olomouckým tvarůžkům si nepřijdou.

Takže shrnutí na závěr: až vás někdo před cestu bude varovat před japonskými snídaněmi, tak se nenechte vystrašit. Nemusíte jíst ryby a mořské plody, nemusíte mít rádi rýži, ale hlady přesto trpět nebudete a dokonce si pochutnáte tak, že se vám bude po japonských snídaních stýskat.

Dobrou chuť.

Rubrika Dobré prase všechno spase