Dobré prase všechno spase (aneb co se vše dá jíst) XXV

Nejméně v desítce zemí napříč kontinenty jsme už slyšeli, že jejich káva je ta nejlepší na světě. Ale jen jedna země se může pochlubit tím, že se v ní káva začala poprvé pěstovat a následně šířit do celého světa. Jako je Etiopie kolébkou lidského rodu (tady se ale o prvenství dělí s několika okolními zeměmi), tak je i kolébkou pěstování a pití kávy. Pojďme se podívat, co dalšího se v Etiopii pije.

Pití kávy je v Etiopii obřad. Tedy vlastně Obřad s velkým O, Etiopané jsou kávou posedlí a nejsou líní si na její vypití vyhradit hodinu, po kterou trvá Kávový obřad s přesnými pravidly a postupy. Tedy tu hodinu i více pak líní jsou, ale příjemně. My však povídání o etiopských nápojích začneme trochu ostřeji, od kořalky.

Kávu si Etiopané pěstují často přímo doma za zahrádce (vesnice Konso)

Nejvíce jsme se při naší cestě sblížili s lidmi z etnika Dorze, žijícími v pohoří Guge, asi 3.000 m n.m. Dokonce jsme přespali v jejich slavných "sloních domech", které nám na jednu noc uvolnili a sami spali na zemi v otevřeném společenském domě (spíše přístřešku). Při nočních teplotách v této nadmořské výšce nic moc příjemného, vždyť i my jsme do jejich postelí zapadli kompletně oblečeni, jen boty šly dolů, jinak zůstaly dlouhé kalhoty, trika a mikiny či fleesky. Sloní domy jsou původně vysoké kolem sedmi metrů, ale každý rok od země pár desítek centimetrů odežerou termiti. Příští rok se tedy udělá nový vchod a bydlí se v domě o něco nižším. Když už je dům vysoký jen kolem tří metrů, rodina jej opouští a uplete si nový. Mimochodem, pár kolegů si odsud odneslo blechy, my ostatní jsme je chytili až poslední den v jednom z monolitických kostelů v Lalibele.

Sloní domy v Dorze, zkrácené termity asi o třetinu

Před večeří si nejen Dorzové, ale i ostatní kmeny rádi připijí kořalkou areka. Chutná přesně tak, jak od ní člověk očekává, jako výčepní lihovina. Každý si ji vypálí (z ořechů arekové palmy) podle chuti, od poslabší verze připomínající rýžové víno až po silnou pálenku, před kterou by se i valašská slivovica (odmítám korektorem nabízený tvar "slivovice") musela stydět. Nejdůležitější osoba u stolu přednese (respektive z plna hrdla zakřičí) přípitek: "Jo jo jo jo jóóó!", sbor odpovídá: "Jó, hó!". A až pak se pije.

Samohonka Areka přímo z ušmudlaného kanystru v osadě kmene Konso - je vidět, že manželka Hanka podle výrazu tváře odvahu k ochutnání nenalezla (asi je zbytečné podotýkat, že já jsem neváhal ani vteřinu)

A tentýž nápoj v restauraci pro místní honoraci v královském městě Gondar

Na zapití jídla a při posezení v hospodě se nepije pivo, jako všude jinde na světě, ale zapíjí se nápojem zvaným tedž, v podstatě medovým vínem (s přídavkem chmele, rakytníku a prášku z větviček keře gesho), opět různé síly. Správný tedž se uchovává ve velkých plechových konvicích, ze kterých se nalévá do skleniček tvaru chemické kádinky (amharsky berele). Chutná asi jako náš burčák a je podobně zrádný. Dlouho nic a najednou se člověk ráno někde probudí, místo hlavy střep. Nejlépe chutná v tedžhausu (amharsky tej betoch). Etiopané se nescházejí v hospodách, ale v tedžhausech, kde se nic jiného neprodává, jen se nalívá tedž. Kádinka vyjde asi na 5 birrů, přičemž kurz ke koruně je asi 1:1, takže za búra. No nekupte to.

Tedžhaus snad ze zákona musí být tmavý, špinavý, hlučný a na první pohled životu nebezpečný, jiný jsme totiž cestou nepotkali. Ale zdání klame. Ta tma, špína a hluk jsou neoddiskutovatelné, ale jinak je tedžhaus snad nejbezpečnějším místem na světě. Tedž totiž neprobouzí agresivitu, ale naopak vyvolává takové to přátelství s neustálým připíjením a chytáním kolem ramen. Jako běloši jsme samozřejmě ihned centrem pozornosti, kdyby měli foťáky, tak by se všichni s námi chtěli pořád fotit. Protože je nemají, tak se také chtějí s námi fotit, ale na naše foťáky, a fotky jim musíme hned ukazovat za nadšených ovací a smíchu. Abychom špatně nedopadli (tedž je opravdu zrádný), raději se po pár kádinkách včas loučíme. Místo podání ruky se tu při vítání a loučení dotýkají pravá ramena, levá ruka může žoviálně plácat po zádech.

Přiložené fotky atmosféru betochu nezachytí tak přesně, jako video na konci - z něho je ta poněkud divoká atmosféra cítit mnohem lépe a přesněji.

V tedžhausu musí být tma, fotky jsem musel zesvětlit.

Vidíte, že skutečně se tu skoro nic jiného nejí a nepije. Jen vpředu u pultu si nějaký pár dává pivo (už to, že je přítomá žena, je poněkud neobvyklé - snad kvůli ní pije i její přítel pivo, které je považováno za něco trochu intelektuálského a snobského, na rozdíl od tedže, nápoje pro obyčejné černé chlapy).

Prostředí vypadá skoro nebezpečně, ale zdání klame. Všimněte si stolů, i ty jsou velikostí přizpůsobeny tomu, že se u nich pije hlavně tedž.

Přivítání i loučení bylo velice srdečné

Samozřejmě se v Etiopii pěstuje a pije čaj, na popularitu kávy však nemá. Tak ještě možná jeho zvláštní varianta ze zázračného stromu moringa. Podle našeho řidiče Berhania jeden šálek denně léčí vše od plynatosti po rakovinu. Záhadou je, proč se pak Etiopané nedožívají vyššího věku, když mají takový zázrak. Možná proto, že jeho účinky sráží nemírným žvýkáním khatu (čatu), drogy s obsahem amfetaminu. Ono to vlastně oficiálně droga není, protože studie prozatím neprokázaly fyziologickou závislost, takže ji Etiopie vesele distribuuje jako největší exportér do celého světa. Khat tu lze sehnat na každém tržišti. A o té závislosti by mohly jistě vypovídat např. desetitisíce Jemenců, kteří jsou schopni nějaké aktivity maximálně do oběda, aby celý zbytek dne strávili letargickým přežvykováním khatu a hleděním do blba (pardon, do prázdna).

Ale zpět ke kávě.

Kávový obřad minimálně jednou denně si odpustí málokterý Etiopan (snad s výjimkou primitivních kmenů v povodí řeky Omo). Koutek pro ceremonii je v každé restauraci, hotelu, na místních letištích, ve stáncích se suvenýry a samozřejmě ve speciálních kávovnách (nechci psát kavárnách, protože s našimi kavárnami tyto jednoúčelové místnosti nemají nic společného). I při cestě autem často vidíme na verandě kulatých domečků z větví s travnatou střechou typické vybavení pro kávový obřad.

Kávový obřad u Čtyř sester v Gondaru

Podstatou obřadu je zklidnění a navození příjemné atmosféry. Většinou mladá žena či dívka na nizoučké stoličce sedí a čeká, komu by mohla obřadem udělat radost. Před sebou má stoleček s rámem chránicím několik desítek malých hrnečků bez oušek. Ve speciální nádobě vepředu doutná dřevěné uhlí a na něm se pálí kadidlo, další z produktů, jejichž domovem je Etiopie. Před prvními hosty se automaticky na miniaturních stolečcích objevují opražená semínka či modernější pop-corn (ale zde vyráběný tradičně v domácích podmínkách).

Ceremonie v Lalibele

Připravenou vodou z konvičky se vymyjí hrnečky a opláchnou usušená, zelená kávová zrna. Ta se pak dají pražit na pánvičku nad otevřeným ohněm poháněným vějířkem v rukách hostitelky. Zhruba uprostřed procesu pražení, v době nejsilnějšího aroma, nabídne ceremoniářka pánvičku všem hostům k očichání, po uspokojení jejich čichových buněk pak pokračuje v pražení.

Upražená kávová zrna se ručně drtí v kamenném či dřevěném hmoždíři, což je dlouhý a namáhavý proces. Uběhla půlhodina a káva pořád nikde.

Mezitím na ohni začala vařit voda ve speciálně tvarované konvičce. Rozdrcená káva se vsype do vařící vody a nechá se vzkypět, pěna a část kávy se odleje do hrnečku a po opadnutí pěny se vlije zpět do konvičky. To celé se několikrát opakuje. Konečně přichází první šálek kávy, silný jako čert. Asi proto Etiopané hodně sladí, často přímo do konvičky.

Po dopití a krátkém odpočinku se stejná káva zalije podruhé, nicméně druhák je pořád ještě dobrý. Zato po třetím zalití už je v hrnečcích jen hnědě obarvená voda, snad na zapití hořkosti prvních dvou kol. Pozor, při třetím šálku by se nikdo neměl ke společnosti připojovat, přináší to smůlu.

Etiopané dokonce mají pro každý ze tří šálků jiný název, v amharštině (společném jazyku, kterým se domluví všichni Etiopané, ať už primárně mluví kterýmkoliv jiným jazykem či dialektem) je nejsilnější první šálek abol, druhý thona a třetí bereka.

My nemáme tolik času, jako místní, takže se nám celý obřad povedlo absolvovat jen jednou. Dokonce bylo hostitelek více a ty, které zrovna neměly práci s přípravou, nám na požádání zatančily několik místních ženských tanců. Ale do různých fází obřadu jsme se dostali mockrát, třeba právě na letištích mezi odbavením a boardingem. Bohužel to na celou hodinu nikdy nevydalo.

Docela zajímavým zážitkem byla i káva u vodopádů Modrého Nilu, kde na útesu proti vodopádům stojí osamocená chatrč s výhledem na řítící se masy vody. Tady nám k popíjení kávy zahrál místní bard na massinqo (smyčcový nástroj s jednou strunou a ozvučnicí z kozí kůže) improvizovanou píseň na jméno mé a manželky. Textu jsme nerozuměli, ale pokaždé při slovech Hana nebo Libor se zatvářil velmi potutelně a oplzle na mě zamrkal...

Kávička byla výborná, přestože v nejbližších několika desítkách kilometrů se nevyskytovala voda v jiné než temně hnědé barvě. Ale přežili jsme.

Video: Typicky etiopské nápoje - medové víno tedž, pálenka areka a káva servírovaná formou kávového obřadu. Jako bonus oplzlá píseň o Haně a Liborovi z chatrče u vodopádů Modrého Nilu.