Barbaři chladí červené víno. V ledničce!

Staré pravidlo je jednoznačné: bílé víno se podává chlazené, červené má mít pokojovou teplotu. Přesto se najdou barbaři, kteří si i červené víno strčí do ledničky, případně pro jistotu do mrazáku.

Mezi takové barbary patřím i já. Tak, a je to venku.

Bílé nepiji, jen když mne etiketa donutí. Když dostanu k svátku sedmičku bílého od neznalého přítele, připravím si z ní střik smícháním 1:1 s litchi-zeleným čajem (ano, s tím, co se prodává v Lidlu, jsem totiž barbar a tak můžu nakupovat v diskontech, přestože člověk na úrovni tam nevkročí). I kdybych dostal třeba chenin-blanc nebo chardonay.

Zato na červené si potrpím. Symbolem klidného a pohodového večera je pro mne dvojka červeného vypitá s manželkou po skončení večerního shonu, jen tak, ve dvou, třeba i s puštěnou televizí (my barbaři nemusíme každý večer do divadla, stačí občas).

Ale než láhev otevřeme, necháme ji několik hodin v ledničce, když zapomeneme, klidně ji strčíme na půl hoďky do mrazáku. A na stole ji vkládáme do izolační nádoby, aby nezteplala. Já vím, že víte, že s tou pokojovou teplotou to není až tak jasné. Že by to vlastně měla být teplota středověkého hradu, kde bylo v zimě v létě osmnáct. Takže za letních veder se může i červené chladit.

Jenže 18 stupňů je nám moc (správně, opravdu „nám" a ne jen „mně", manželka je také barbar(ka)). My si zchladíme klidně na 13. A tak nám teprve chutná. A bublinkaté lambrusco klidně i na deset.

Dlouho jsem tuto naši úchylku tajil, přece jen, člověk se k takovým perverznostem nerad přiznává. Ale pak jsem si přečetl Třetí přání od Roberta Fulghuma (my barbaři také někdy čteme Fulghuma - ale asi to je v pořádku, protože ti správní znalci Fulghumy a Coelhy dávno zavrhli, protože přece pořád píší totéž a vykrádají sami sebe). A tam jsem se dočetl:

„A víno, to víno! Ochutnejte ho. Víno je nebezpečná žena, která vás svádí. Španělé se neřídí pošetilými Francouzi, podle nichž údajně nejlepší víno pozná jen odborník a dovolit si ho může jen bohatý člověk. To je absurdní! Žádné víno nikdy není nejlepší, protože ani dva lidé nemají chuti stejné. Vinnou révu je třeba pěstovat s láskou, počasí nechť je laskavé a vinař znalý svého řemesla. Výsledkem jsou různá vína, nikoliv vína nejlepší. Víno je dobré mladé a víno je dobré zralé. Prostě je třeba ochutnat co nejvíce různých vín. Jedině tak člověk zjistí, jaké má nejradši. Je to každého věc. (Robert Fulghum, Třetí přání, překlad Lenka Fárová a Jiří Hrubý)

Já vím, že nás autor nenabádá k pití podchlazeného červeného. Ale já si to přeložil tak, že když mně chutná chladnější než většině populace, tak si jej prostě bez výčitek ochladím. A komu se to nelíbí, ať si trhne. Nohou.

A můj tajný tip jako bonus: zkuste jihoafrickou Pinotage. Tato odrůda byla vyšlechtěna pro nepříznivé podnebí Kapského poloostrova teprve roku 1925 křížením Rulandského modrého (v ostatním světě se používá název Pinot Noir), citlivého na podnebí, s odolným Cinsaultem (některé prameny mluví o  Sancere, dříve Hermitage, ale já se přikláním k Cinsaultu). Ochlaďte si sedmičku na 13 stupňů, když se vám bude zdát studená, zkuste příště třeba 18. Nebo 23. Jak je vám libo.

Na zdraví!