Amazonie II – Na lovu piraní a kajmanů

Nejsou tady tisícileté památky, nelze počítat se stády divokých zvířat jako v afrických národních parcích, nešplhá se tu do prudkých svahů s očekáváním neskutečných výhledů. Přesto je Amazonie i pro zhýčkané cestovatele neuvěřitelně zajímavá. Jen málokde je pocit sounáležitosti s přírodou tak intenzivní. My jsme si to ověřili na podzim 2006.

Už jsem zde o tom všem psal, ale v dřevních dobách blogu nebylo možné přidávat fotky. Text tedy ponechávám skoro v původní podobě, zato přidám pár fotek. Bohužel mně jeden foťák ukradli v San Salvadoru a druhý zničilo teplo a vlhko, takže vše je foceno jen přes videokameru. Omluvte proto tomu odpovídající kvalitu.

Pokračování z minulého týdne:

Náš srub stojí nad prudkým srázem tvořícím zde břeh řeky, nad úrovní hladiny v období dešťů - ta je vidět na usazených nánosech na větvích nižších stromů podél břehů. Do řeky vybíhá čtvercové molo, od něj strmá stezka s naznačenými schody a dřevěným zábradlím, z jedné strany les, z druhé pěstované ananasy (na rozdíl od asijských tyto mají plody na stopce vyrostlé až nad růžici listů). Na stromech podél chodníčku parazitují orchideje (žádná ale nekvete) a bromélie - ty kvetou pěkně.

Eco-lodge -> dřevěný srub se základním vybavením

Terén v bezprostředním sousedství stezky je upravený, aby se šlo lépe, vede poslední úsek po dřevěných hatích. Při našich návratech několikrát zahlédneme půlmetrovou pestrou agamu nebo leguána, který se nám právě pod náš prkenný chodník bude schovávat, takže ji (ho) detailně neuvidíme. Před srubem je malá ohrádka, kde dříve chovali kajmana, ale protože je na to třeba mít drahou licenci od státu, rozhodli se majitelé eco-lodge chov kajmanů zrušit, vždyť v okolí je jich dostatek.

Srub je dlouhý, čelní stěnou otočený nad řeku. Uprostřed je vchod do verandy, která se táhne skoro po celé délce srubu, jen vpravo je dům zakončen sprchou a vlevo kuchyní. Na verandě stojí dlouhý stůl, u stěny regál s pár knihami o Amazonii a zásobník s chlazenou vodou. Nad stolem velký ventilátor dělá horko trochu snesitelnější, ovšem pouze pokud je zapnutý generátor. Z verandy vede patero dveří s barevnými dřevěnými papoušky do pěti pokojů, každý má dvojpostel a sprchu se záchodem, sprcha je sice s průtokovým ohřívačem, ale ten obvykle není potřeba. Klimatizace samozřejmě není, jen velký a výkonný ventilátor se skoro metrovým průměrem (možná by se uplatnil i u vznášedla).

Za srubem je vyprahlý ohraničený prostor a za plotem generátor, který vyrábí elektriku a čerpá vodu do zásobníku na věži nad srubem. Voda je prý z vrtu, ale raději se po jejím zdroji moc nepídíme, pít ji stejně nebudeme a na mytí snad nevadí. Na pohled vypadá docela dobře. Před verandou, jejíž venkovní stěnu tvoří sítě proti hmyzu, jsou vysazeny palmy a mladé stromky, prozatím nízké, nebrání výhledu na řeku. Opodál trčí z břehu nad řeku šikmý strom s bohatou korunou, pořád obsazený kondory. Asi je láká blízkost naší kuchyně a odpadky z ní.

Bromélie

Kondor čeká na zbytky z kuchyně

Po vybalení se chystá oběd - je zde zajištěna celodenní strava, kousek odsud mají dům domorodí indiáni, kteří se o srub starají a ženy vaří turistům z přivezených zásob. Než nám připraví první jídlo, máme chvíli času a jdeme se podívat kousek za srub k vyhlídkové věži. Pod nohama se nám rozutíkají malé ještěrky, taktak si je stihneme prohlédnout, příliš se neliší od českých.

Hned za ohradou začíná prales a v něm je po pár metrech postaven jednopokojový srub jako základna vyhlídkové věže. Je vidět, že zdejší vlhké klima nedělá dřevu příliš dobře, stupně jsou zčásti nahnilé, ale jinak věž působí celkem solidním dojmem. Je až překvapivě vysoká, aby z ní byl dostatečný rozhled, musí být vyšší než okolní stromy.

Vylezeme do nejvyššího patra, naštěstí není přes vegetaci vidět dolů, závratě nemáme. Všude kolem je zelená plocha, samé koruny stromů, jedna vedle druhé, neprostupné, neprůhledné. Jen na jednom místě je ústí nějakého přítoku do hlavní řeky, tam je prales přerušen, a samozřejmě druhou půli výhledu tvoří řeka. Pod střechou z palmových listů mají hnízdo vosy, vzájemně se nevšímáme. Je horko, ale bude ještě hůř. Kocháme se výhledem, fotíme, natáčíme na kameru. Zpátky na zem se nám nechce. Plánujeme si, že tady musíme vylézt znovu ráno při východu slunce.

Následuje série fotek s pohledy do všech stran z vyhlídkové věže:

Vypadají jako mouchy, ale jsou to pralesní divoké vosy, prý umějí být docela nebezpečné

Dolů se slézá trochu hůř, ale jde to. Na oběd dostaneme smažené maso, asi kuře, k tomu špagety (studené), v druhé míse jsou brambory s kusy hovězího. Dvě mísy zeleninového salátu, k tomu meloun a ananas. K pití si dáváme plechovkové pivo, ale deficit vody doháníme hlavně ze zásobníku, voda se ani nestihne chladit.

Odpolední žár konečně opadá (místo 40 je už jen 35 stupňů), můžeme tedy začít náš amazonský program. A na dnešek je plánován lov piraní. Většina přítomných žen nikdy ryby nechytala a lov piraní jim moc atraktivní nepřipadá, ale samozřejmě jedeme všichni. Sami s jedním domorodým indiánem mezitím připravili asi dvoumetrové pruty s třemi až čtyřmi metry vlasce, na konci s háčkem. Do obou loděk bereme plechovku syrového masa a vyrážíme na řeku.

Loďky míří k opačné straně řeky, tam není břeh tak strmý, naopak je zde mělčí voda s několika ostrůvky, místy rostou přímo z vody keře a stromy, takže asi zde mají ryby výhodnější podmínky. Bereme každý svůj prut, náš místní indiánský lodivod rozděluje kousky masa a my je napícháváme na háčky. Noříme nabodnuté maso do vody a průvodce čeřením hladiny napodobuje pohyb poraněné ryby, aby přilákal dravé piraně k hladině.

Plujeme lovit piraně

V mělké vodě je piraní nejvíce

Chvíli se nic neděje, ale po pár minutách se z vedlejší loďky ozývá nadšený ryk, první záběr! A je to malá piraňa, do 10 cm. U nás nikdo nic, dokud nezačne chytat náš indián, tomu první piraňa netrvá snad ani minutu.

A pak to začne.

Všem začínají cukat jejich vlasce. Není potřeba žádného splávku, záběr je vidět i cítit přímo na vlasci. Musí se ale správně zaseknout, to je trochu problém. Když se zasekne brzo, vytrhne se rybě maso z tlamičky a ryba se nechytí. Když se čeká dlouho, ryba maso sežere a klidně zmizí. Když se zasekne málo, ryba se nechytne, když moc, tak se jí buď maso vytrhne, nebo se ryba vymrští nad hladinu a plácne sebou zpět do vody a tam se z háčku vytrhne.

Ale piraně zabírají tak často, že i když se povede jeden záběr z pěti, stačí to na občasný úlovek. Je to samozřejmě jen sport, protože taháme kousky do 10 cm, k jídlu nepoužitelné. Jen jedna je trochu větší, tak kolem 15-20 cm (na výšku i na délku). A jednu piraňu nemá smysl brát, přestože ji pro jistotu necháváme, kdyby se jich chytlo více podobných.

Piraňa

Chycené ryby podáváme průvodci, aby nám je sundal, zuby vzbuzují respekt. Zkouším jednu piraňku sundat sám, ryba sebou mrskne a už se plácá na dně loďky, prsty v sandálech jsou hned v ohrožení, nohy máme všichni v mžiku nahoře. Rybka končí pod podlážkou na dně loďky, tam se na ni nedostaneme, ale ani ona na nás.

Všichni jsme jak u vytržení, nevnímáme okolí. Dravé piraně občas ani nemusí být zaseklé - jakmile se chytnou masa, tak nepustí, a přestože nejsou na háčku, nechají se i se svým soustem vytáhnout z vody. Občas nás někdo vystraší, když zasekne tak prudce, že piraňa letí nad námi z jedné strany loďky na druhou, občas nějaká spadne mezi nás, ale až tak nebezpečné to není.

Nejvíce to baví hlavně přítomné ženy, kterým se původně ani moc nechtělo. Nestíháme fotit ani natáčet, lov je přednější.

Kromě piraní se vytahují i catfish, sumečci. Když nám dojde maso, průvodce porcuje přímo chycené piraně a kanibalské ryby se chytají dál a dál, změna druhu masa jim vůbec nevadí.

Sumeček - "catfish"

A ještě jednou sumeček

Domů se vracíme na poslední chvíli, brzy by byly potřeba svítilny

Končíme potmě, dámy by sice chytaly dále, ale také bychom v rychle nastalé tmě nemuseli trefit domů...

Warning: V následujících odstavcích je mimo jiné popsáno poměrně drastické ubití kajmana mačetou ze sobeckých důvodů. Nicméně stalo se a podobně jako Viewegh ani já se nevyhýbám pravdivému vylíčení skutečnosti, přestože pro mne nevyznívá příliš lichotivě. Ekologové, ochránci zvířat, skauti a moralisté: raději (prosím) tuto část přeskočte! Navíc už zde na blogu bylo vše jednou popsáno v seriálu o netradičních pokrmech Dobré prase všechno spase.

Při večeři vyvolává Sami záměrně diskuzi o kajmanech. Prý jsou výborní k jídlu, hlavně ta část těla, kde začíná ocas. Samozřejmě zazní očekávaná otázka, kde je možné takové maso ochutnat. A Sami zná řešení - od správců srubu ví, že místní muži se dnes večer chystají na lov. Jeden popluje s námi, zkusí chytit svého kajmana, kůže bude jeho a maso nechá nám. Kuchařky nám je zítra usmaží k obědu. A abychom neměli výčitky, tak kajmani prý zde nejsou chráněni a jsou přemnoženi, navíc je domorodci stejně běžně loví. Nedá to ani moc práce nás přesvědčit a všichni bez námitek souhlasíme, že si jednoho kajmana ulovíme k obědu.

Bereme si každý svou baterku, protože už je tma, a vyrážíme k loďkám. Kromě našich dvou lodí přivazuje Sami k boku své lodi ještě menší lodičku pro dva, ze které budou se svým místním kolegou lovit. Tentokrát vyrážíme na opačnou stranu, tedy doleva od mola. Po 30 minutách se blížíme k ústí menšího přítoku, průvodci vypínají motory a baterkami začínáme osvětlovat břehy (nejlépe se osvědčují baterky - čelovky). Kajmany by měly prozradit svítící oči. Nemáme prozatím příliš štěstí, jediný pár svítících bodů mizí v řece doprovázen šplouchnutím.

Sami rozhoduje, že jsme příliš hluční a velcí, přiráží s oběma loděmi ke břehu, sám s lovcem přesedá do menší loďky a mizí ve tmě proti proudu přítoku. Nezbývá, než čekat. Pozorujeme hvězdnatou oblohu, hledáme neúspěšně Jižní kříž, ze známých souhvězdí vidíme jen nízko nad obzorem Orion. Frantu čekání nebaví, asi mu chybí adrenalin v krvi, svléká se tedy do plavek a brouzdá vodou kolem lodí. Diskutujeme, zda jsou nebezpečnější krokodýli či bilharióza (červi žijící v tropických, stojatých sladkých vodách a pomalu tekoucích řekách, kteří se zavrtávají do kůže).

Když už začínáme mít obavy, co se děje, objevují se v dálce záblesky baterky a lovci se vrací. S prázdnou. Velké kajmany ani neviděli a malý jim utekl. Plujeme na druhou stranu řeky, opět tu ústí nějaká říčka, opět zůstáváme sami, tentokrát snad ještě delší dobu. Ale teď alespoň objevujeme nízko nad obzorem Jižní kříž.

Kromě Franty se na divoký a evidentně nebezpečný břeh vydává více lidí, maskují to touhou po dobrodružné návštěvě divočiny, ale vždy na minutu zhasnutá baterka u nejbližšího keře nás nenechá na pochybách o pravém účelu riskantního výstupu na břeh. Domorodci se vracejí, nejdříve vidíme několik ulovených kachen či koroptví (naše jídlo na následující dny), ale pak si všimneme i metrového kajmana, kterého Sami drží zpacifikovaného na dně loďky. Sami začíná výklad o životě kajmanů, ukazuje jeho tlamu se spoustou zubů, ale žádným jazykem, oči s blánami a dolní špičáky trčící z dírek skrz horní čelist. Nakonec pokládá kajmánka na záda a hypnózou vyvolanou šimráním na břichu ho uspává.

Kajman nemá jazyk, což mu usnadňuje polykání potravy, kterou nekouše (nemá stoličky), ale jen trhá

A dostáváme kajmana k dispozici pro focení. Vystřídáme se všichni, nikdo neodolá. Je třeba pevný stisk, ale jinak je kajman na omak celkem příjemný. Ne nadarmo se z jeho kůže vyrábí kabelky, pásky a peněženky. Ani se nám nechce se se skoro roztomilým kajmanem rozloučit. Je nám jasné, že z tohoto bychom se nenajedli a že tedy půjde zpět do vody. Teď teprve některým začíná docházet, na čem jsme se domluvili, rádi by svůj souhlas se svou účastí na zabití kajmana vzali zpátky, ale Sami už se nezeptá. Pouští kajmana do vody, ten chvíli nemůže uvěřit, ale pak mrskne ocasem a mizí v hloubce.

Když se kajman pevně drží, tak není nebezpečný

Sami zůstává s námi, ale domorodý indián v malé loďce míří do noci osvětlené měsícem a záplavou hvězd, odrážejících se v klidné hladině řeky. Nedaleko od nás je břeh porostlý houštím, tam spíše tušíme, než vidíme, že něco objevil. Rychlý pohyb jeden a hned druhý a už nám Sami překládá do angličtiny kolegovo volání, že tentokrát jsme úspěšní. Ještě nevidíme podrobnosti, ale lovec kajmana ležícího u břehu harpunoval těsně za hlavou a hned mu přes čelisti navlékl smyčku připevněnou na tyči. Harpuna kajmana sice zranila a mírně ochromila, ale života je v něm pořád až příliš.

Dokud je ve vodě, je klidný a nechá se táhnout za loďkou k našim lodím. Sami je v druhé lodi, my tedy nejsme přímo účastni závěrečné fáze lovu, zato ji dobře vidíme před sebou, nasvětlenou našimi baterkami. Sami vytahuje z vody hlavu kajmana za smyčku kolem čelistí a omráčí ho prudkým úderem mačetou. Začínají hlasité protesty, že za takovou cenu si exkluzivní oběd odpustíme, ale už je pozdě. Zranění plaza jsou natolik vážná, že by stejně časem uhynul.

Kajman sebou smýká ze strany na stranu, Sami má co držet, přiskakuje mu na pomoc zkušený terarista Franta. Ještě párkrát dostane kajmanova hlava ránu mačetou, objevuje se krev, pohyby začínají ztrácet na prudkosti. Franta si počíná až moc neohroženě, asi by kajmana nejraději uškrtil vlastníma rukama, jen aby už netrpěl. Scéna vypadá z naší lodi mimořádně drasticky, slabší povahy se odvracejí. Kajman je nakonec ubit do bezvědomí, Sami s Frantou ho opatrně tahají přes bok lodi. Teď teprve vidíme kajmanovu velikost, má kus přes dva metry, je to pořádný macek. Pečlivě mu zaváží čelisti a končetiny s drápy a nechají ho na dně lodi.

Cestou zpět sedíme spíše mlčky naplněni emocemi a silou zážitku. Jen občasná splašená ryba nás dokáže vytrhnout z rozjímání, když vyskočí nad hladinu a nárazem do někoho z nás padá na dno lodi. Na molu vytahujeme kajmana, který je již v kómatu, a necháváme ho zde ležet do rána, než z něj život úplně vyprchá. Je k půlnoci a spoustě z nás se dnes nebude lehce usínat.

Kajman je sice ještě živý, ale život z něj vyprchává každou minutou

Ráno už kajman nežije

Pokračování za týden.

Video je stejné jako u dalších částí částí: