Amazonie - část 6

Odpoledne nám Sami říká, že stačí lehčí oblečení a boty, nečeká nás nic náročného. Usazujeme se do lodí (ze kterých se vždy musí nejdříve vybrat voda skořápkou kalebaši) a vyrážíme na řeku, proplujeme pod naším srubem a plujeme zpět stejnou trasou, jakou jsme včera připluli. Proplouváme soutokem, kde jsme včera pozorovali delfíny a kousek před ním přirážíme ke břehu, teprve po přiražení vidíme nenápadnou stezku, kterou jsme dříve nevnímali. Břeh zde není tak strmý, jako jinde, to ale znamená, že terén je vlhčí, místy jsou v pralese tůňky nevábně páchnoucí vody, kolem kterých bzučí komáři. Rychle vytahujeme repelenty, bez kterých nedáme ani ránu, ale ani repelenty nechrání před dotěrnými komáry stoprocentně. Skoro litujeme, že jsme jen v lehkých tílkách, stejně i boty bychom unesli plné, v sandálech se nejde nejlépe.

Indiánky myjí nádobíLibor Novotný

Sami je oblečen tradičně, v dlouhém. My nedostatky repelentů doháníme zběsilým plácáním po obnažených částech těla. Naštěstí nejdeme nijak daleko. Sami nás dovedl k obrovskému stromu, největšímu v širokém dalekém okolí. Není ani tak starý, jakou jsou některé stromy u nás, protože zde vše roste mnohem rychleji, ale výškou a obvodem kmene překonává všechny stromy, které jsme kdy viděli. Aby se udržel v půdě často podmáčené záplavami, má široké ploché kořeny typické pro tropické velestromy. Mezi jednotlivými deskami těchto kořenů jsou krásné schovávačky, do kterých by se vešel nejen jeden člověk, ale hned celá skupina. Obejití stromu dokola je pěkná procházka, zkoušet, kolik lidí by objalo kmen, by zde naprosto nešlo, už kvůli tvaru kořenů by k tomu bylo zapotřebí mnohem větší skupiny, než je ta naše.

Snažíme se odhadnout výšku stromu, ale to nelze, protože korunu nevidíme, horní patro tropického pralesa je tak husté, že koruny stromů vytvářejí nepropustnou clonu, skrz kterou není vidět. Vracíme se stejnou cestou, opět kolem tůní s komáry, jsme rádi, že užíváme pravidelně lariam, a že nemáme problémy, na které si občas někdo při jeho užívání stěžuje. Poslední prášek polkneme o Vánocích, snad si při tom vzpomeneme, kde jsme jej potřebovali nejvíce, kde bylo riziko malárie nejakutnější, tedy na tyto dny v Amazonii.

Vracíme se čluny na soutok, kde zastavujeme a pozorujeme delfíny. Franta s Pepou zkoušejí chytat ryby na své profesionální vybavení, ale úspěšnost je nula. To Štěpánka po obědě chytla pár piraní přímo z našeho mola na bambusovou tyč s kusem kuchyňského odpadu jako návnadou.

Chvíli to trvá, snad že je takové teplo, ale delfínům se dnes moc nechce. Až když popojedeme kousek dále, objevují se první skokani. Sice už nejsme ve stínu, jako před chvílí, ale zase něco vidíme. Delfínů zde musí být mraky, neuplyne pět vteřin, aby nějaký nebyl vidět při nádechu nad hladinou. Bohužel se nedá odhadnout, kde se který vynoří příště, takže pro kameramany a fotografy to je velmi stresující situace. Každý by chtěl mít tuto vzácnost na kameře nebo fotoaparátu, ale buď se musí nechat zoom na pokoji, pak je ale delfín jako tečka uprostřed široké hladiny, nebo se záběr přiblíží, ale pak se zase jistě delfín do záběru nestihne zachytit - než se dostane do záběru, je již pod hladinou. Největší zážitek z pozorování tak mají ti, kteří na záznam rezignovali a užívají se jen obyčejného pozorování těchto sladkovodních savců.

Vyrážíme dále, delfíni nás ještě chvíli sledují, ale když se dostáváme do asi mělčích vod, skoků ubývá. Zamíříme tentokrát na místa, kde jsme ještě nebyli. Vplouváme do jednoho z ramen řeky, břehy jsou zde nízké a celkem blízko sebe, můžeme tak sledovat život po obou stranách, tedy hlavně ptáky. Zahlédneme ve větvích párek modrých ledňáků, náš průvodce zpomaluje a otáčí loď, abychom se mohli kousek vrátit a pestrého ptáka si vyfotit. Při otáčení zajedeme do květu vodního hyacintu, nebo co to vlastně pokrývá hladinu u břehu, dostáváme se těsně ke břehu, čímž vyplašíme vyhřívajícího se kajmana, o kterém jsme neměli ani tušení. Kajman se s prudkým šplíchnutím vrhá do vody, tím kromě nás vyplaší i jednoho z ptáků, druhý ale zůstává sedět a pózuje.

Plujeme pár desítek minut, řeka se zde klikatí, občas mineme ústí některého z přítoků, obvykle zarostlé vodním rostlinstvem. Řeka se najednou rozšíří, skoro máme pocit, jako bychom se vrátili do hlavního toku, ale zdání klame. Přeplujeme na druhou stranu a vidíme na strmém břehu osamělý dřevěný domek. Pod ním je primitivní molo, na něm dvě dívky, malá a větší, myjí v řece nádobí. Přirážíme ke břehu, zdravíme a vystupujeme po prudké stezce k domu.

Dům stojí opět na kůlech, za domem je malá ohrádka se špinavým malým prasetem a za ní zeleninová zahrádka - vyřazená kanoe na kůlech naplněná hlínou, ve které si rodina pěstuje základní zeleninové suroviny do jídel. Později zjišťujeme, že takto řešené zahrádky jsou zde běžné, asi je to ochrana před hlodavci a jinými zvířaty.

My se jen letmo přivítáme s domácí paní, přidávají se k nám dvě děti (rozdáváme bonbóny), jeden menší kluk má na krku velkou červenou bouli. Procházíme neudržovanými pozůstatky vyčerpaného pole, teprve za ním je políčko současné. Převažuje maniok, jen mezi ním občas velice bídná kukuřice. Políčka se brzy vyčerpají, musí se vždy včas vymítit nebo vypálit část pralesa (zde už měli čerstvě vypálenou louku připravenou), kde se vysadí kukuřice, které se první rok ještě relativně daří. Druhým rokem už převažuje maniok, kukuřice živoří. A třetím rokem už pole téměř neplodí. Tak to vypadá s nejnedoobhospodařovatelnějšími půdami (a pak že se v běžné češtině třináctislabičná slova nepoužijí...).

Sami vytrhává rostlinu manioku a odsekává jednu kořenovou hlízu. Oseká ji mačetou, abychom viděli dřeň, která je ale v tomto surovém stavu poměrně prudce jedovatá. Musí se zbavit tekutiny lisováním, právě šťáva je nejjedovatější. Vylisovaná dřeň se strouhá, znovu lisuje a pak se z ní teprve dělá mouka používaná jako příloha k jídlu. Také nám ji v hotelech nabízejí, ale nám zhýčkaným Evropanům nechutná.

Vracíme se k domu, právě se vrátil pan domácí, dává se do řeči se Samim, spolu s manželkou diskutují nemoc svého syna, Sami jim radí, které rostliny by mohly bouli vyléčit, my to vidíme dost skepticky, spíše by to chtělo kluka popadnout a odvézt do Manaus k doktorovi do nemocnice. Muž ukazuje i své poraněné lýtko, před pár lety ho poranil had - Sami říká kobra, což je nám divné, kobra přece je jedovatá a tak velké zranění by nezpůsobila. A v Amazonii kobry nežijí. Ovšem ukazuje se, že ve zdejší portugalštině znamená cobra obecně hada, takže se pravděpodobně jednalo o anakondu.

Pár má celkem 10 dětí, to už stačí na to, aby jim státní správa zřídila v místě (tedy doma) školu s učitelem a snad mají brzy dostat i počítač. K tomu ovšem budou potřebovat generátor, protože elektrika tu samozřejmě není a ani generátor nevidíme. Pozorujeme v dálce hejno malých zelených papoušků, jak si na noc obsazují korunu jedné z palem, jsou ale tak vzdáleni, že spíše jen tušíme, že to jsou papoušci. To kolibříka vidíme jasněji.

Začíná se stmívat, a zatímco Sami si nerušeně vykládá se známými, my fascinovaně sledujeme barevný západ slunce. Část výpravy nervózně čeká v loďce, ale naše půlka pozoruje představení nad řekou. Domů se vracíme stejnou cestou již za tmy (s mezipřistáním v plovoucím obchodu u soutoku řek, pivo a kola jsou zde levnější než v supermarketu v Manaus), naštěstí máme opět baterky, takže k molu trefíme. Usínáme brzy a ani nevíme, kdy vypnuli generátor.